Tak jsem se zase jednou vypravila na konferenci o pacientech a pro pacienty. Ne že bych tuto kratochvíli vyhledávala, ale všechny ty konference, kongresy a webináře se nějak staly součástí mého profesního života. A nejenom mého. Rodina už si zvykla, že čas od času někam odjedu a obzvlášť u zahraničních cest se vždy těší, že jim dovezu nějaké to bolestné.
Onehdy se náš pětiletý syn odebral do pokojíčku s tím, že ho nemáme rušit, že mají s dinosaury konferenci. Tvářil se u toho velice důležitě a já nevěděla, jestli se mám smát, nebo spíš zamyslet nad tím, zda naše konferenční úniky nepřekročily určitou mez. On totiž občas vyráží na nějakou tu svoji pneumologickou konferenci i manžel a úplně nejraději jsou děti, když se odjíždíme konferovat společně a ony si mohou doma užít Eldorádo pod velením babičky. Ta je na rozdíl od nás nezatěžuje nesmyslnými požadavky jako „vyskládej myčku, ukliď si, jdi se učit a už byste měli jít spát“.
Napadlo mě s trochou nadsázky a možná i kapkou ironie přiblížit, jak to na takových konferencích chodí. Dost často se totiž setkávám s tím, že mi známí říkají: „Jé, ty se máš, hned bych taky jel/a na konferenci.“ Obzvlášť když se zmíníte, že se koná v nějaké zajímavé zahraniční destinaci. Člověk je nechává v představách, že běháte někde po pamětihodnostech a koupete se v moři, protože tomu, že z letiště jedete rovnou na hotel, odkud se po pár dnech vracíte s hlavou jak pátrací balon zase zpět na letiště, by stejně nikdo nevěřil.
Co se kongresové turistiky týče, mám jistě co dohánět, nicméně nějaké ty zkušenosti s tím, jak se na lopatě sedí, už mám. Každý máme svoji oblast, které věnujeme pozornost, a samozřejmě nám přijde jako ta nejdůležitější a nejzajímavější. Se zaujetím bychom o daném tématu, já například o lupénce a Puntíkovém dni, mohli rozprávět hodiny a hodiny, jenže většinou máme na naše sdělení patnáct až dvacet minut, do nichž bychom se měli s úctou k dalším přednášejícím a nebohým posluchačům vejít. Bohužel ne vždy to tak je a na konferenci se mi snad ještě nestalo, že by někdo zazvonil zvonečkem pro ukončení prezentace, jako tomu bývá u státnic, ačkoli v některých případech by se jeho pronikavý zvuk hodil. Na začátku se sice všichni seznámí s časovým rámcem, ale hned po prvním příspěvku je všem jasné, že jediné, co se v programu bude možná dodržovat, je přestávka na oběd.
V dobách mého studia na vyšší odborné škole jsem byla jediný exot z ročníku, který chtěl k absolutoriu připravit počítač a další techniku, aby prezentoval absolventskou práci. V dnešní době už jsou prezentace nedílnou součástí všech obhajob a tvoří je i žáčci základních škol v rámci svých projektů. Ve spoustě firem si snad poradu bez prezentace ani nedokážou představit a právě to, co promítáme přítomným na plátno, často rozhoduje o tom, zda je naše prezentace přijata kladně, či nikoliv. Ačkoli existují nějaká pravidla pro tvorbu prezentací, někteří je zdatně ignorují a občas zkoušejí, co ještě posluchač vydrží. Je to stejné jako ve škole. Někdy má člověk pocit, že se mu začínají instinktivně zavírat oči už jen při vstupu onoho „uspávače hadů“, a jindy zase nevěřícně hledí na hodinky a říká si: „To už skutečně uběhlo čtyřicet pět minut?“ Nevím, jak vy, každopádně já když vidím šestý slide hustě popsaný textem, upadám do kómatu. Nemluvě o grafech, které jsou někdy tak komplikované, že se v nich ztrácí i sám přednášející. Sem tam na nás z textu vykoukne zkratka nebo výraz, jehož význam nám uniká a podaří se nám ho chytit až s pomocí Googlu. Úplní zabijáci dokážou do jednoho slidu vtěsnat i čtyři takové grafy, a pokud sedíte dál než ve druhé řadě, nemáte šanci zjistit, co tím chtěl autor říci a zda vám místo koláčového grafu neservíruje obědové menu z nedaleké pizzerie.
No a když už jsme u toho jídla… Pokud se vám poštěstí, že se přestávka na kávu nescvrkla na úsek „vyčůrat a rychle zpět, protože máme zpoždění“, dopřejete si občas i tu kávu a něco malého na zub. Hodně záleží na tom, kdo takovou konferenci organizuje a především jaký rozpočet byl věnován na občerstvení. Někde dostanete útržek z šatnového bločku na koláček a kafe z plastového kelímku, jindy vás ohromí luxusními pidizákusky a lahodnou kávou a někdy je to prostě na vás ve stylu „jestli máš na něco chuť, zaběhni si to koupit“.
Každopádně musím říci, že konference, a to nejen ty dermatologické, jsou ideálním místem pro kontakt s lidmi, kteří se zajímají o podobná témata jako vy, případně vás mohou svým příspěvkem obohatit o cenné informace. Uprostřed toho všeho stojí pacient, který je hlavním důvodem, proč takové konference navštěvujeme, a zjišťujeme, že ačkoli jsou to pacienti se zcela odlišnými diagnózami, mají mnoho společného. Při srovnání našeho zdravotnictví s tím v zahraničí si často uvědomuji, že ačkoli má veřejnost vůči systému občas výhrady, máme jednu z nejdostupnějších a nejkvalitnějších péčí pro všechny občany. To slovo „všechny“ je velice důležité, protože jak jistě víte, jsou země, kde je personál nemocnice ochoten se s vámi bavit až ve chvíli, kdy si ověří, že platíte pojištění. A to ještě záleží na tom, jaký druh pojištění si pacient platí, jestli je to jen nějaký základ na to, aby vás vytáhli hrobníkovi z lopaty, nebo nadstandard, kdy je o vás postaráno jako v hotelu. Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomila ještě jako studentka, kdy jsem sledovala seriál Přátelé a díl s názvem Jak Joey neměl pojištění byl velice názornou ukázkou, jak to chodí za „velkou louží“. Než tedy začneme kritizovat, nejprve se rozhlédněme kolem sebe. Mně v tom rozhledu účast na konferencích moc pomáhá, někdy inspiruje, jindy utvrzuje v tom, že to, co děláme, děláme správně. A ačkoli máme někdy pocit, že některé z přednášek jsou jen mlácením prázdné slámy, vždy si nějakou užitečnou informaci nebo radu odnáším.
Foto: Pixabay
