Pohádkou jsme loni skončili, pohádkou i letos začneme. A vezmeme to pěkně od podlahy. Čili od bot.
Nevěřili byste, jaká je kovbojka se obouvat a zouvat s ochrnutýma nohama. Naučíte se vybírat výhradně kousky připomínající vojenskou obuv nebo přeskáče a kousnete, že v celý Praze jsou tak čtvery. Smíříte se i s tím, že v podstatě máte haxny věčně v něčem utemovaný, abyste se nepřerazili a ulovili trochu stability.
Jenže pak to přezouvání! Při akci musíte mít kyčle a zadek ve správném úhlu, aby vám povolily nárty a vy jste mohli zakřečovanou plosku dostat dovnitř nebo ven z křusek. Takže vsedě, v klidu. Na něčem dostatečně pevném a slušně vysokém, co se nepohne ani o píď.
Tolik teorie. Praxe je mnohem barvitější. Nehodí se válet na zemi nebo si nosit vlastní sesli. Se lžící nemám patřičnej grif, tlačí mě do paty. Neumím v tomhle věku žádat zahradníka, aby mi zavázal střevíček nebo pokoušet Čuřila, aby mě zul. Škoda. Přitom mi ten rozpor královsky obohacuje společenskej život.
Přijdu k němu na návštěvu a v rozpacích se na plameňáka pokouším zout. Zatímco všichni členové domácnosti jsou už pomalu v teplákách, já nejsem ani u tkaniček. Bojím se, že když se ohnu, spadnu buď já nebo věšák, o kterej jsem se v minichodbičce zahákla, abych neztratila glanc. Hlavou k zemi jsem nervní, takže se začnu smát a natřásat. Tím si ale nezajistím ani stabilitu, ani dobré jméno.
Přichází paní domu, jež v zájmu civilizace jako nic nevidí a táže se mě, jak se stavím ke svíčkové se šesti. Nijak, neb právě bojuju sama se sebou. Svým „ehe“ si navrch vysloužím hruškovej kompot a pověst vděčného strávníka. Situaci zachraňuje pan otec, co přivleče bednu nářadí, na kterou mě usadí. Protiskluzový povrch se mi sice teď po svátcích do stehen obtiskne navždy, ale co už.
Přepočítávám. Mám zadek a kyčle nepohodlně nízko, takže se zvolna roluju k nártům. Najednou mě v zorném poli vyruší dvě obří dětské oči a plyšák na hlavě. Ratolest s papouchem zprvu hypnotizuje každej můj pohyb. Pak vyměkne a odbíhá se mého drahého zeptat, proč si teta s rozbitou nohou hraje v předsíni na housenku sama.
Bosky se horko těžko postavím, zatímco se mi pan otec vkleče snaží násilím nazout domácí crocsky. Marně, protože mně jiné než šněrovací boty většinou nedrží. Mlčím a neprotestuju, nechci totiž riskovat, že mi s pantem povolí i svěrače.
„Nech slečnu, Emile,“ ozve se z kuchyně, těsně předtím, než bych ho já reflexivně nechtíc kopla, protože nesnáším, když mi někdo sahá na nohy. „Jo, táto, rozptylovat je moje práce,“ řehtá se mu on za zády s tím, že doma zvládnu hopkat bosa. „Tak hlavně ať nám nehopne na kočku, ta neuhne,“ ozve se pragmaticky od omáčky.
Přeju vám, ať se do nového roku pořádně obujete a vejdete do všech dveří, které vás lákají.
I kdyby to občas bylo trochu na bednu. 🙂
Foto: pixabay
