Představte si, že byste přišli o zrak. Jaké zrakové vjemy by vám v životě nejvíce chyběly? A co kdybyste přišli o sluch? Jak byste se dorozuměli s rodinou, přáteli či kolegy? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se musí cítit člověk, který třeba po autonehodě skončil trvale na vozíku?
Na všechny tyto otázky dostávají odpověď školáci, kteří chodí do Velkého světa techniky v Ostravě na program Žít normálně II, který realizuje Moravskoslezský kraj. Organizačně zajišťuje celý program spolek Jsem jedno ucho.
Program je rozdělený na dva výukové bloky. V tom prvním, který trvá hodinu a půl, si žáci – osmáci a deváťáci – s lektorkou interaktivní expozice Veronikou Širc prochází jednotlivá stanoviště, kde si zkoušejí, jaké je to neslyšet, nevidět či nechodit…
Žáci například v tmavé místnosti poznávají předměty, zkoušejí si závěsný systém, který je přesune z vozíku do vany, vyzkoušejí si odezírat, přes speciální zvětšovací lupu si čtou text, zahrají si showdown – stolní tenis pro zrakově handicapované – nebo parahokej.
A velká část programu je věnovaná i tématu, které je velmi aktuální. „Právě zde – u tabule s duševní (ne)pohodou – se se žáky zastavujeme na delší čas. Formou příběhů si vyprávíme o duševním onemocnění, o možných prvních příznacích, ale i o tom, že psychická bolest může být kolikrát horší než ta fyzická. Zlomený kotník se vám zahojí za pár týdnů, ale podlomená psychika může být otázkou mnoha měsíců,“ vypráví mi v interaktivní expozici Veronika Širc, lektorka a zároveň předsedkyně spolku Jsem jedno ucho.
Duševní onemocnění není tabu
Dívám se na tabuli, kde jsou vyjmenovaná různá duševní onemocnění. Schizofrenie, bipolární afektivní porucha nebo poruchy příjmu potravy – anorexie a bulimie. Jak Veronika Širc upřesňuje, za rok tu provedla už více než 70 třídních kolektivů osmáků a deváťáků a setkala se s tím, že se jí jednotliví žáci přiznali k tomu, že mají zkušenosti se všemi nemocemi, jež jsou tu vyjmenované na tabuli.
„V průměru z každého zhruba dvacetičlenného třídního kolektivu jsou přibližně tři až čtyři žáci, kteří mají nějakou duševního nepohodu. Nedávno tu byl žák, který mě na konci výkladu zatáhl stranou a zeptal se mě, jestli je normální, když je doma sám, že slyší, jak někdo otevírá a zavírá dveře, pouští vodu, volá na něj jménem. Ale doma přitom nikdo není. Pochopil, že je dost pravděpodobné, že má schizofrenii,“ vzpomíná Veronika Širc.
Více než 1 400 žáků
Když se jí zeptám na její nejemotivnější zážitek, neváhá s odpovědí. „Stála jsem zrovna tady před tabulí s duševní (ne)pohodou, mluvila jsem o depresích, o tom, že každý z nás možná někdy řekl, že má ‚depku‘, ale deprese jako onemocnění není o tom, že máme jeden dva dny špatnou náladu, ale že tato nemoc ovlivňuje běžné fungování. A když jsem hovořila o tom, že člověk v depresích může mít například i sklony k sebepoškozování, jedna holčina ke mně přistoupila, vyhrnula rukáv a řekla: Veru, koukej, také jsem se řezala. A ukázala mi ruce plné jizev…“
Program Žít normálně II je unikátní v tom, že je to bezpečné místo, kde žáci mohou sdílet své obavy, zkušenosti, zážitky či možné předsudky.
Nejdříve ostych, pak objetí lektorů
Často se totiž stává – a to zvlášť ve druhé části programu, kterou vede člověk s handicapem, že se žáci ptají na hodně niterná témata.
Po počátečním ostychu se nejen vyptávají lektorů s handicapem, jak se jim žije nebo s čím se musí v životě potýkat, ale dost často dochází k otevřenému sdílení různých obav. A několikrát se stalo, že žáci po programu přišli za lektorem a spontánně ho objali.
„Lektoři dokážou navodit důvěrnou atmosféru bez hodnocení, bez kárání, bez poučování. A proto se mnozí žáci svěří právě na těchto besedách i se zážitky, které jinak drží v sobě. Jeden žák například popisoval, jak jeho maminka trpí bipolární afektivní poruchou. Říkal, že ji má moc rád, ale žití s ní je k nevydržení. Nebo jedna žačka mluvila o tom, jak její kamarád v zájmovém kroužku má nejspíše těžké deprese, kdy mluví o tom, že si chce vzít život. A tyto stavy se mu střídají s výbušnými chvílemi, kdy hází po kamarádech židle a oni se ho začínají bát. Chtějí mu pomoci vyhledat lékařskou pomoc, ale on ji odmítá s tím, že oni jsou ‚na hlavu‘, že on se rozhodně léčit nepotřebuje, naopak že oni mají problém,“ popisuje zážitky z besed Žít normálně II Veronika Širc.
Příběh obyčejného šílenství
Ve druhé části programu, který také trvá hodinu a půl, se střídají – podle jednotlivých dnů – různí lektoři, kteří mají rozličné handicapy. Jednotliví žáci si tak mají možnost popovídat s Vlaďkou, která měla poruchy příjmu potravy a zažila si anorexii i bulimii a zhubla na 37 kilogramů, nebo s Hankou, která v 11 letech začala ztrácet zrak, až o něj zcela přišla.
Další lektorkou je Lenka, která vypráví svůj ‚příběh obyčejného šílenství‘, kdy v minulosti pracovala jako sociální pracovnice, ale jednoho dne se při jízdě do práce rozbrečela v tramvaji a pochopila, že už není dál schopná pomáhat ostatním, že musí nejprve pomoci sama sobě.
Neslyšícím lékařem navzdory překážkám ve studiu
V programu Žít normálně II jsou i dva muži – lektor se sluchovým handicapem David a Kuba s tělesným handicapem.
Neslyšící David si nikdy v životě nemyslel, že by nebyl schopen dostudovat běžné gymnázium. Spolu s ním studoval i spolužák na vozíku a nevidomý spolužák.
A pouze neslyšící David – kvůli svému sluchovému handicapu a nepochopení ze strany učitelů (a nepřizpůsobení výuky) – musel z gymnázia odejít. I přes nepříznivé podmínky však na jiném gymnáziu – pro sluchově handicapované – dokázal odmaturovat a před pár dny dokonce odpromoval na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. Navzdory překážkám si tak splnil sen a stal se doktorem.
Posledním lektorem je Kuba, který – i když chodil na školu se speciálními vzdělávacími potřebami – zažil fyzickou i psychickou šikanu, ale to ho nezlomilo. A dnes mu dělá největší radost být mezi žáky a vyprávět jim svůj příběh.
„Projekt Žít normálně II je v rámci České republiky unikátní. Nikde jinde si žáci za jedno dopoledne ‚neosahají‘ všechny handicapy v kombinaci s tím, že pak ještě mají besedu s člověkem s handicapem a jde se v rámci jednoho tématu ještě více do hloubky. Žáci odcházejí nadšení, od učitelů mám zpětnou vazbu, že se zážitky z programu pak pracují dále i ve školních lavicích. Projekt má však ještě jednu rovinu. Neméně důležitou. Dává energii a pocit potřebnosti našim lektorům s handicapem. I když mají dny s těžkostmi, právě výhled na to, že jsou potřební, že se na ně žáci těší, jim dává chuť ráno vstát a prožít den naplno,“ uzavírá Veronika Širc.
Projekt Žít normálně II ve zkratce
Moravskoslezský kraj realizuje projekt s názvem Žít normálně II, ze kterého jsou pořádány Interaktivní výukové programy pro žáky 8. a 9. tříd základních škol. Vzdělávací programy se setkávají s velmi pozitivními ohlasy ze stran škol i žáků. Cílem zážitkového vzdělávacího programu je přiblížit mladé generaci život lidí s různými druhy postižení, poskytnout jim osobní setkání s člověkem s postižením a zapojit je do diskuse, která povede ke snížení stigmatizace lidí se zdravotním omezením, k posílení (podpoře) empatického chování a lepšímu porozumění mladých lidí vůči osobám se zdravotním handicapem.
Foto: Spolek Jsem jedno ucho
