„Ahoj, platí to dneska?“
„Co?“
„No to běhání. Minule jsme se domlouvali, že v pondělí půjdem poprvé.“
Společně s diagnózou „RSky“ mi bylo řečeno, že se musím začít hýbat. Má přítelkyně si to vzala za své a já zase jednou sliboval…
Jasně. Budu s ní chodit běhat. Minimálně dvakrát týdně, večer, s železnou pravidelností… Vlastně se mi ta představa líbila: po letech vysedávání u piva začnu konečně pracovat na fyzičce, shodím břich způsobený konzumací chmelového moku. Stanu se energickým a atraktivním… Samý super věci.
No jo, ale teď se má představa stát skutečností.
Pokouším se o obranu: „Vážně jsme se domlouvali na dnešek, jo?“
„Jo, ale jestli nemáš čas…“ rozeznávám uražený tón.
Proč zrovna dneska? Proč právě nyní? Nyní, když se chystám znovu shlédnout Tenkrát v Mexiku. Nebo se ještě před tím mrknu na Desperada? Ne. Musím toho nechat. Prostě se vzchop, blbče.
„Ale jo… Já můžu… Dneska…“ koktám.
„Paráda, tak za půl hodiny u parku. Vezmi si něco pohodlnýho na pohodlnýho, hlavně boty,“ pokládá telefon drahá.
No jo, oblečení… Nemám tepláky. Jdu jí zavolat, že nemám tepláky. Neuvěří mi to… Ale vždyť je to pravda! Stejně mi to neuvěří…
O třicet pět minut později se přibližuji k místu srazu. V oblekových kalhotách, které doplňují polobotky. No co, alespoň bude vidět, že jsem sváteční běžec.
I přes tmu vidím, jak má drahá polovička kulí oči, a nakonec se chytá za hlavu. Vybíháme.
Pohoda. Věděl jsem, že nemám tak špatnou fyzičku. Na základní škole jsem sportoval. To se přeci pozná.
Po sto metrech se něco začíná dít: dochází mi kyslík a přítelkyně se na mě podezíravě dívá.
„Musíš zvedat nohy,“ oznamuje mi.
No jo, sice jedna z chytřejších, ale furt je to herečka… I když… Má do jisté míry pravdu. Končetiny jako kdyby srůstaly se zemí, jako kdyby byly z vosku… Ještě pár metrů se snažím držet tempo. Ale ne… Nepůjde to.
Má milá se mi vzdaluje. Vzhledem k faktu, že je na ni zezadu pěkný pohled, mi daná skutečnost vlastně vůbec nevadí.
Zvolna přecházím do chůze.
Když se drahá otáčí, začnu divoce máchat rukama a předstírám snaživý výraz.
„No tak! Ještě kousek,“ volá na mě.
Jako zázrakem nabírám tempo. Asi jsem překonal prvotní krizi… Sebevědomě zrychluji.
O deset vteřin později se zvedám ze země.
„Já tomu nerozumím, vždyť je to rovina,“ slyším nad sebou.
„No právě.“
„Hele, příště možná radši zkusíme rychlou chůzi, jo?“
Mám radost, že je tak empatická.
Markovy příběhy najdete také na webu aktivnizivot.cz
Foto: Pixabay, archiv Revenium
