Tři roky po originálu se na českém knižním trhu objevila zpověď bývalé vynikající australské tenistky srbského původu Jeleny Dokičové pod titulem Nezlomná. Vydává ji Daniel Filjo, šéftrenér Sparta Academy, který nám tak umožňuje nahlédnout do hlubin týrané duše úspěšné sportovkyně, jež za své úspěchy platila krutou daň.
Je to poutavý osobní příběh o jejím přežití. Přežila jako uprchlík, když v bývalé Jugoslávii vypukla válka a ona v osmi letech poprvé viděla mrtvé tělo. Přežila na tenisovém kurtu, kde to v roce 2002 dotáhla až na světovou čtyřku. Především však přežila brutalitu Damira Dokiče, tenisového otce z pekla. Jelena byla mimořádný talent, měla zároveň ohromnou schopnost bojovat. Mimo kurt totiž musela v Austrálii, své nové vlasti, kam s otcem uprchli před válkou, čelit obrovským výzvám: roli „outsidera“, chudobě, rasismu. Přesto stoupala žebříčkem a svět byl okouzlen jejím příběhem. Ona však skrývala strašlivé tajemství. Když v šesti letech odehrála první míček, otec ji udeřil. A čím větší byla její tenisová hvězda, tím víc ztrácel hlavu – v soukromí i na veřejnosti. Jelena to nikdy nikomu neřekla, až nyní.
„Bojovala jsem s depresí více než deset let a od sebevraždy mě dělilo jen pár vteřin. Moc mi pomohlo, že jsem svůj příběh odhalila. Najednou jsem cítila pochopení,“ řekla Dokičová, která chtěla skočit z balkonu ve třináctém poschodí svého bytu v Monaku. „Udělám krok k okraji, dám ruce na zábradlí a pomyslím si: Smrt je správné rozhodnutí, bude klid. Způsobuji všem problémy. Když zemřu, veškeré trápení, které zřejmě působím, zmizí. Ale něco mě zastaví a pustím se zábradlí, couvnu zpátky od balkonu a zaklapnu dveře. Zpátky v bytě si sednu na gauč, kde tupě sedím hodiny a hodiny,“ píše ve své zpovědi.
Za vším bylo hrubé zacházení jejího otce, jenž jí měl být oporou. Z dcery chtěl mít profesionálku, která jej a rodinu, zasaženou válkou, zajistí, ale způsob, jakým o to usiloval, není pro slabší povahy. „Trestal mě koženým páskem nebo mě kopal do holení špičatými botami. Měla jsem často podlitiny, někdy jsem silně krvácela,“ popisuje Dokičová. Musela snášet jeho fyzické i psychické týrání.
Postupně se ho sice dokázala zbavit, s následky složitého dětství se však vyrovnává dodnes. I v 37 letech váhá se založením rodiny, přestože má dlouhodobý vztah s Chorvatem Tinem a silné pouto ji váže také k mladšímu bratrovi Savovi.
Rodačka z Osijeku v šestnácti prorazila, a to jako kvalifikantka přímo na nejslavnějším turnaji ve Wimbledonu: v roce 1999 smetla světovou jedničku Hingisovou a uhrála čtvrtfinále. O rok později se v All England Clubu dostala až mezi nejlepší čtyři. „Jistě si myslíte, jak skvěle mi je, že jsem se dostala tak daleko. Ale to si jen myslíte…“ uvádí Dokičová v knize. „Otec je bez sebe vzteky, že jsem semifinále prohrála. Řve na mě do telefonu: Jsi ubohá, beznadějná kráva, nechoď domů. Jsi trapná. Nemůžeš zůstat v našem hotelu. Najdi si jiné místo na přespání!“
Jindy dceru zmlátil do bezvědomí. Na Australian Open měl fyzický konflikt s kameramanem, v Londýně se omotal vlajkou s rasistickým podtextem, urážel diváky, novináři rozbil telefon a z turnaje byl vyloučen. V New Yorku zase ztropil scénu s obsluhou restaurace, když se mu nelíbila jeho porce lososa. Na půl roku dostal zákaz vstupu na turnaje WTA.
Než se od něj ve dvaceti dokázala odstřihnout, ještě nějakou dobu mu odváděla peníze, snažila se dokonce usmířit, ale bez výsledku. Její otec nikdy neuznal své chyby a přešlapy a v roce 2008 byl dokonce na patnáct měsíců odsouzen, když ohrožoval granátem australského velvyslance v Srbsku. „Udělala jsem pro něj i pro rodinu všechno. Když jsem opouštěla domov, nechala jsem mu všechny peníze a další roky jsem je posílala. Ale dostalo se to do fáze, kdy už nešlo o tenis, ale jestli vůbec budu schopná žít zase normální život.“
Dokičová zazlívá i svému okolí, že na výstupy jejího otce dostatečně nereagovalo. Přestože všichni v tenisovém světě věděli, co je zač, nikdo mladé dívce nepomohl. Ani média. „Novináři všechno vykreslili jako vtip. Zlehčovali to, vymýšleli legrační titulky. Ale já s tou osobou musela odjet domů! To nikoho nezajímalo,“ vzpomíná. „Práva žen, práva gayů, volání po rovných odměnách, všechna ta témata podporuji a souhlasím s nimi. Ale potřebujeme i víc lidí, kteří by se postavili za muže, ženy, chlapce a dívky vystavené fyzickému a citovému násilí.“
Tenistka se dostala i do semifinále olympiády v Sydney (2000), do čtvrtfinále Roland Garros (2002) a Australian Open (2009), dokázala porazit několik aktuálních světových jedniček. Vzestupy a pády se však na ní patřičně podepsaly, po ukončení kariéry v roce 2011, kdy už tělo nebylo ochotné podstoupit další dril, kvůli problémům se štítnou žlázou a psychické labilitě výrazně přibrala. Za rok a půl ovšem dokázala shodit 50 kilo a začala pracovat jako komentátorka v televizi. A pečuje o sebe. „Duševní zdraví je pro mě velmi důležité. Když jsem ve špatné náladě, dávám si pauzu, snažím se své tělo poslouchat,“ svěřila se.
Její pouť od válkou rozervané Jugoslávie k Sydney a Wimbledonu vypráví o pekelné cestě nahoru i o srdcervoucím pádu z vrcholu. Její odvážná upřímnost vás ohromí. Její boj dostat se z temnoty vás nadchne. Ze všeho nejvíc vám její odhodlání přežít bude inspirací. „Můj příběh nebyla pohádka, ale nechci, aby mě někdo litoval – mám větší štěstí než většina jiných. Jsem zdravá. Už nejsem oběť. Přežila jsem. A vždy si najdu cestu,“ končí její kniha.
Foto: Wikimedia Commons / Dmadeo / CC BY-SA
