Jsem chaotik.
Nemůžu za to. Člověk, který dělá dva bambilióny věcí nemůže jinak, byť by třeba rád. Dokonce si myslím, že mám daleko větší vlohy k tomu být pořádný než mnoho lidí, kteří se za pořádné úspěšně vydávají… Ale stejně vím, že to budu já, který představuje do budoucna postrach pro všechny, kteří s ním budou koexistovat. Respektive už tím postrachem jsem…
Jak se to může stát?
No… Třeba tentokrát mi už začátek týdne dal jasně na srozuměnou, ať si sakra uvědomím, co jsem zač. Všechno se snažím dotáhnout do nejmenšího detailu: začínám psát hned ráno v sedm, pak škola, po ní jdu do práce, smířen s tím, že tu ztvrdnu minimálně do sedmi, v mezičase volám respondentovi, kterého naháním už… radši nemyslet. Už mám k tomu článku všechno, podklady, rešerše, fotky… Ale…. Radši nemyslet.
V práci opravdu pracuju, píšu, krátím, upravuju, až se mi kouří z hlavy. Ve chvilce mezi dvěma články rozepisuju Iron Mana. Nestřežený okamžik, přestává mi jít internet. Proč?!? Bože, proč?!? Nerozumím, nechápu, tohle prostě překračuje hranice všeho… Třískám do stolu, jdu se vymočit a zkusím znovu volat respondentovi. Zvedá to!!! Prý mám volat zítra dopoledne. Oukej…
Snažím se zhluboka dýchat, zakuckávám se… Na tyhle ptákoviny nemám čas.
Jsem chaotik. Vážně se pokouším s tím něco dělat, ale zároveň nemůžu něco z toho, co dělám, nedělat… Na roztroušení mám diagnózu. Tak ji aspoň vyždímat, seč to jde. Respondent bude zítra, Iron Mana dopisuju, aspoň něco… Je sedm. Jdu někam zkusit sehnat internet. Naše milé editorky budou mít radost.
Teda pokud mi to ten respondent zítra zvedne…
Foto: Pexels