V deseti letech si Hana Petrová poprvé nasadila brýle, tehdy s půl dioptriemi na každém oku. Nikdo tehdy netušil, jak moc se její život za pouhých osm let změní. Dnes je to už pětatřicet let, kdy se projevilo genetické onemocnění sítnice a téměř úplně ji připravilo o zrak. Čerstvá držitelka Ceny veřejnosti Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové se pro magazín Inspirante za těmi lety ohlédla.
Prakticky nevidomá žena říká, že zrakové postižení přijala jako součást života. „Překážky, které mi staví do cesty, beru jako výzvy. Ráda hledám způsoby, jak mohu dělat vše, co chci a co mě baví. Díky technickému pokroku je život zrakově postižených lehčí. Rozvoj kompenzačních pomůcek a asistivních technologií umožňuje lidem s těžkým zrakovým postižením i lidem nevidomým stále více aktivit bez pomoci druhých. Přesto je správná pomoc okolí pro všechny lidi s jakýmkoli postižením velmi důležitá. Všímavost a ochota bourají fyzické bariéry, ale také ty sociální,“ říká Hana Petrová.
Pomoc zrakově postiženým se stala smyslem jejího života. Pracuje v sociálních službách, je lektorkou v oblasti kontaktu, komunikace a péče o osoby s těžkým zrakovým postižením a také asistivních technologií pro zrakově postižené. Prostřednictvím besed na základních a středních školách rovněž pomáhá vychovávat tolerantní a vstřícnou generaci, schopnou správně komunikovat s nevidomými a pomoci těm, kteří měli v životě méně štěstí.
Chodila jste do sportovní školy, hrála jste volejbal a měla dobré známky. Jak na to období vzpomínáte?
Do sportovní školy jsem chodila až do sedmé třídy. Do osmé, tenkrát poslední, jsem pak nastoupila v Opavě do školy pro děti s vadami zraku, kde jsem byla na internátu. Volejbal jsem přestala hrát na konci šesté třídy, ale já měla ráda pohyb odmalička. Chodila jsem do plaveckého oddílu, milovala jsem lyžování, a když přišli v roce 1989 do čtvrté třídy nabírat děti do sportovní školy, byla jsem nadšená. Na výběr byly běžky, nebo volejbal. Jsem z vesnice a v nedalekém městečku, kam jsme nastupovali na druhý stupeň, víc sportů nebylo. Po zkušenostech z plavání, kdy je každý sám za sebe, mě nadchla představa týmového sportu. Navíc mě vždy bavily míčové hry, byla jsem dobrá ve vybíjené, a tak byla volba jasná.
Pak se začalo projevovat už zmíněné oční onemocnění. To muselo být pro jedenáctiletou dívku hodně náročné. Navíc když se stav nelepšil, ale zhoršoval…
Vzpomínky příjemné nejsou. Zhoršení zraku bylo na počátku znát především ve volejbale. Najednou jsem se zhoršila, a tak jsem na tréninku musela běhat trestná kolečka, zůstávat déle a více trénovat. Navíc se mnou nikdo nechtěl do dvojice, protože jsem přihrávky čím dál častěji kazila. Byl to hrozný pocit, že ostatní spolu chtějí hrát a „modlí“ se, abych na ně nezbyla já. Až později, když jsem začala mít potíže se čtením, se přišlo na to, že je to očima. Učitelé na to vůbec nebyli připravení. Dokonce můj trenér se zasazoval o to, abych odešla ze sportovní třídy do běžné, když už nemůžu hrát. Naštěstí se mě tenkrát zastala třídní učitelka s tím, že jsou na mě už spolužáci zvyklí a přechod do jiné třídy by byl pro mě náročný. Vzpomínám si, že mi spolužačka diktovala z tabule, i když to mohla dělat učitelka, která na ni psala zápis. Ne každý učitel byl ochotný mi psát zadání písemek na papír velkými písmeny. Některým vadilo, že do sešitu nepíšu propiskou, ale tenkým černým fixem. V tělocviku, kterého jsme jako sportovní třída měli pět hodin týdně, jsem často seděla, protože za nepříznivého počasí jsme hráli především míčové hry, a tak jsem na žíněnkách čekala, až dvouhodinovka skončí. Když spolužáci hráli tenis na kurtech, já si sama pinkala alespoň o stěnu a snažila se zahlédnout a trefit míček. Snažila jsem se vše zvládnout sama, nedat na sobě nic znát, být jako ostatní. Často jsem však u oběda seděla sama, protože jsem neviděla, kam si spolužačky šly sednout. Styděla jsem se jim říct, že vidím už tak špatně, že potřebuju, aby na mě počkaly. Po letech jsem se dozvěděla, že si děti od nás z vesnice, mí dřívější spolužáci, mysleli, že jsem nafoukaná, protože jsem je nezdravila.
Ještě na základce jste přestoupila do Opavy, kde už byla specializovaná škola. Jak pokračovalo vaše studium na střední škole? Zmínila jste, že jste chtěla jít na vysokou, ale nakonec to nevyšlo…
V Opavě to bylo náročné. Zapadnout do kolektivu dětí, které byly na internátu spolu už od první třídy, nebylo jednoduché. Navíc většina z nich viděla mnohem lépe než já, což ze mě opět udělalo outsidera. Zvyknout si na režim internátu, kde se mohlo chodit ven jen s vychovatelkou ve skupině, bylo pro mě jako pro dříve absolutně svobodnou holku, která si doma chodila sama nebo s kamarády kdykoliv odpoledne ven, příšerné. Chtěla jsem poznávat velké město, procházet se po obchodech, bavit se s novými kamarády bez věčného dohledu. Místo toho jsem musela chodit na společné procházky i s menšími dětmi ve skupinkách. Dnes to samozřejmě chápu, šlo o bezpečnost, ale tenkrát jsem si připadala jako ve vězení. Dobré známky, které jsem vždy měla i bez velkého učení, mi nepřinesly nic pozitivního. Kvůli nim mě paradoxně nepustili studovat na učiliště obor keramik. Vždy jsem byla výtvarně nadaná, dokud jsem mohla, hezky jsem kreslila a moc mě to bavilo. Keramika pro mě byl kreativní, tvořivý obor, ale protože jsem měla dobré známky, navrhla vzdělávací komise jako vhodné studium obchodní akademii v Opavě, kde měli i třídu pro děti s vadami zraku. Matematika a čísla mě nikdy nebavily, i když jsem známky měla dobré. Navíc pro mě s tenkrát už těžkou vadou tato škola nebyla vhodná. V účetnictví, ekonomii a samozřejmě i matematice jsme neustále počítali a spousta čísel a dlouhé rovnice jsou pro člověka, který špatně vidí, náročné na pozornost a neustálou kontrolu, zda jste něco nepřehlédl. Přestože jsem školu úspěšně dostudovala a maturovala s vyznamenáním, bylo mi jasné, že tuto práci nikdy nebudu moci dělat. Ve třídě jsem opět byla tou, která viděla tak špatně. Ostatní děti měly třeba silné brýle, ale s nimi viděly dobře, mnohé z nich, vlastně většina, mají dnes řidičské průkazy. Navíc tenkrát ještě neexistovaly kompenzační pomůcky jako dnes, stolní kamerové lupy, počítače s hlasovým výstupem. Ale ani dnes by pro mě takto zodpovědná práce s čísly nepřipadala v úvahu. Chtěla jsem tedy jít na gymnázium do Brna, ale tam mě maminka ze strachu nechtěla pustit.
V jednom z rozhovorů jste zmínila, že jste chtěla být učitelkou…
Vysněná práce učitelky malých dětí, nejlépe první a druhé třídy, pro mě s tak těžkou vadou nepřicházela v úvahu. Chtěla jsem tedy vystudovat sociální práci. Přestože jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na Vyšší odbornou školu sociální, nebyla jsem vedením přijata ke studiu. Pan ředitel mi na chodbě mezi davy potenciálních studentů, kteří odcházeli ze zkoušek, řekl, že kdybych byla na vozíku, tak mě přijme, ale s těžkou oční vadou jsem pro ně nevzdělavatelná. Vůbec nebral v potaz, že jsem úspěšně odmaturovala, že se zvládnu učit. Prostě tam nechtěl komplikace. Tenkrát jsem se zatvrdila a na žádnou další vysokou školu jsem už nenastoupila, jen rok na soukromou jazykovou. Je paradoxní, že jsem na této škole byla několikrát školit budoucí sociální pracovníky a asistenty pedagoga… Dnes si práci s dětmi užívám při návštěvách základních škol, které navštěvuji s interaktivním programem Smyslů plná beseda, ve kterém seznamuji žáky s životem nevidomých a s tím, jak jim mohou pomoci. Můj dávný sen se mi tedy vlastně splnil, i když v jiné, lepší podobě. S dětmi si jen povídám, zprostředkovávám jim zábavnou formou zážitky a poznání, jaké to je být nevidomý. Vyzkoušejí si, jaké to je, když se člověk musí spoléhat jen na sluch a hmat, co vše zvládnou a co je pro ně naopak nezvládnutelné. V podstatě si s nimi hraju a užívám si to. Takovou pohodovou a veselou práci s dětmi skutečné paní učitelky nemají.
A podobnou oklikou, jak jste mi prozradila, jste se v minulosti dostala i ke keramice, kterou jste původně chtěla studovat na střední škole…
Absolvovala jsem kurz pomocná síla v keramické dílně v Rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina a pak jsem několik let měla doma vlastní keramickou dílnu a vyráběla a prodávala vlastnoručně vyrobenou keramiku. Docela se děsím toho, že se mi ještě vyplní další dětské sny, třeba stát se popelářem. Kdybych si mohla vybrat, tak bych raději byla malířkou, spisovatelkou nebo nejlíp princeznou. (úsměv)
Už osm a půl roku pracujete v novojičínské pobočce Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). Co obnáší být pracovnicí v sociálních službách?
Mou prací je pomáhat dospělým, kteří přišli částečně nebo úplně o zrak, aby dokázali co nejlépe tuto těžkou situaci zvládnout. Seznamuji je s možností kompenzace zraku prostřednictvím různých pomůcek, pomáhám vyřizovat osobní záležitosti, které sami nezvládají. Připravuji pro ně kolektivní aktivity, exkurze, výlety, rekondiční pobyty, aby mohli v bezpečném prostředí trávit volný čas. Program je vždy přizpůsoben potřebám nevidomých, aby si jej mohli vychutnat. Připravuji také Informátor, kde kromě proběhlých a plánovaných aktivit naší odbočky najdou také informace z dění v SONS či právní poradnu. V projektu SONS online také připravuji a moderuji online besedy a rozhovory na témata související se zrakovým postižením, které si pak každý může přehrát na YouTube nebo v podcastových aplikacích.
Koncem května jste se stala držitelkou prestižního ocenění Výboru Dobré vůle – Nadace Olgy Havlové v kategorii Cena veřejnosti. Jak se o vás organizátoři soutěže dozvěděli a co pro vás ocenění znamená?
Na tuto cenu může kdokoliv navrhnout člověka s postižením, který pomáhá druhým. Na popud jedné kamarádky mě nominoval můj nadřízený a kolega z novojičínské odbočky SONS. Vůbec jsem nevěřila, že bych ji mohla získat. Byl to šok, ale zároveň obrovská radost. Dozvěděla jsem se to až na pódiu a byla jsem z toho úplně rozklepaná. Jsem vděčná všem, kdo mě podpořili. Dali mi tak najevo, že jim to, co dělám, dává smysl a má to pro ně význam. Věřím, že hlasy byly od spousty nevidomých přátel a známých, podpořili mě i kolegové ze SONS a spousta dalších. Je to pro mě velká motivace. Kromě práce v SONS se chci soustředit především na proškolování budoucích zdravotníků a sociálních pracovníků na středních a vyšších odborných školách. A samozřejmě i dospělých profesionálů z řad sociálních pracovníků a pečovatelů. Doufám, že se mi i díky tomuto ocenění podaří získat sponzory, abych mohla školení zajistit pro co nejvíce škol.
Pomáháte slabozrakým a nevidomým a také jezdíte na besedy za školáky i studenty. Dá se říct, co vás baví nebo naplňuje více? Nebo se obě aktivity doplňují?
Ano, školím studenty i dospělé a každé školení či beseda má svou hodnotu. Ze žáků a studentů budou jednou dospělí, třeba lékaři, sestřičky, kteří se budou lépe umět vcítit do nevidomého ve své ordinaci. Nebo řidiči MHD, kteří nevidomým zastaví dveřmi přímo na vodicí linii, aby mohli bezpečně nastoupit do autobusu. Případně úředníci, kteří budou rozhodovat o příspěvku na pomůcku, jež může usnadnit nevidomým život a pomoci k větší samostatnosti. Proto jsou důležité i besedy na školách. Navíc práce s dětmi je zábavná, je zajímavé sledovat jejich aha momenty, odpovídat na různé, i nečekané otázky. Práce s budoucími profesionály na středních a vyšších odborných školách je jiná, tam kladu mnohem větší důraz na procvičování technik vhodné komunikace, bezpečného doprovázení a pomoci nevidomým. Studenti si vše trénují ve dvojicích, vždy jako doprovázející a také jako nevidomí. Během kurzu, nebo spíše výcviku, jak tomu říkám, společně trénují třeba doprovázení na schodech, průchod dveřmi, ale také jak vhodně předávat informace. Připravují se na skutečné setkání s nevidomým při budoucí praxi. Přesto je to pro ně také zábava a zpestření výuky. Školení pro profesionály a dobrovolníky je zase jiné. Mají už zkušenosti a dávají skvělou zpětnou vazbu. Ptají se na otázky z praxe, samozřejmě také nacvičují potřebné techniky. A pak vše převedou do práce s nevidomými. Neumím říci, která školení či besedy jsou pro mě lepší nebo zábavnější. Já si užívám každou interakci, ať už s dětmi nebo s dospělými, a vždy mě to baví a naplňuje.
Zmínila jste, že ta oční nemoc dále postupuje. Na druhé straně jde kupředu i vývoj kompenzačních pomůcek. Před několika lety jste si chtěla pořídit i vodicího psa…
Kompenzační pomůcky, bez kterých si neumím život představit, jsou mobilní telefon s hlasovým výstupem, počítač s hlasovým výstupem, stolní a kapesní kamerová lupa a OrcamMyeye, což je čtečka, která mi čte knihy a dokumenty v reálném čase. Díky hlasovému výstupu na mobilu mohu používat většinu aplikací jako vidící uživatel. Od SMS a emailů, přes bankovnictví, sociální sítě, aplikace škol mých synů, navigace až po speciální aplikace, které pomáhají nevidomým. Počítač s hlasovým výstupem mi umožňuje pracovat sice pomaleji, ale opět téměř jako lidem bez zrakové vady. Zvládám běžnou administrativu osobní i v zaměstnání, mohu si připravit materiály pro svá školení. S rozvojem umělé inteligence je to pro mě čím dál snazší a rychlejší. Stolní a kapesní kamerová lupa mi umožní zvětšit si většinu toho, co potřebuji, a také psát rukou, například vypsat formulář, napsat a následně si přečíst ručně poznámky a také udělat drobné ruční práce. OrcamMyEye je pro mě malý zázrak, díky němuž jsem se mohla vrátit ke čtení tištěných knih. Mohu si koupit nebo půjčit jakoukoliv knihu a nechat si ji pohodlně přečíst. Čtení je jednou z věcí, která mi po ztrátě zraku nejvíc chybí. Vodicí pes? Toho nakonec nemám. Fenka, která pro mě byla cvičena, výcvikem neprošla, tak jsem se rozhodla, že si ho zatím pořizovat nebudu. Místo toho mám teď doma dvouletou rošťandu z útulku, která by mě dovedla, kamkoliv by si usmyslela, ale rozhodně ne bezpečně.
Lidé, kteří se nemohou spolehnout na jeden či více smyslů, tím víc využívají smysly další. V jednom z rozhovorů jste zmínila, jak je pro vás důležitý čich a také to, že po prodělaném covidu jste jej ztratila. Už se na čich můžete opět spolehnout?
Úplně se mi čich ještě nevrátil a asi už ani nevrátí a v některých věcech je to pro mě omezení. Například při kontrole, zda jsou potraviny v pořádku, je po zraku čich tím nejdůležitějším smyslem. Někteří nevidomí se podle čichu také orientují. Například když jdete kolem stánku s kebabem nebo kolem pekárny či kavárny, i beze zraku to poznáte. Ale dvěma nejdůležitějšími smysly pro člověka s těžkým zrakovým postižením jsou hmat a sluch a nedá se říct, který je důležitější. Ty mi naštěstí slouží dobře a doufám, že ještě dlouho budou. V práci potkávám nevidomé, kterým tyto smysly především ve stáří postupně slábnou. A je to velký problém, vše je pak ještě náročnější a člověk je tím závislejší na pomoci druhých.
Na závěr se chci zeptat, co ráda děláte ve volném čase, jaké máte koníčky? Patří mezi ně v nějaké podobě i sport?
Ráda cestuji u nás i do zahraničí. Poznávám nová místa, přírodu, památky, ale i města. Chci toho co nejvíce zažít, dokud ještě můžu. Aktivně už nesportuji, ale chodím na dlouhé procházky se psem. Stále miluji knihy. Ráda se učím nové věci, baví mě připravovat kurzy a školení, zkrátka práce s lidmi je mým koníčkem.
Foto: archiv Hany Petrové
