Do jubilejního dvacátého ročníku evropské ceny sociálních inovací SozialMarie bylo letos vybráno 34 projektů z Česka, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Rakouska a Maďarska. Slavnostní večerní prvomájové vyhlášení ve vídeňském divadle Akzent sice nepřineslo umístění přímo na bedně, přesto patří bioplynka Revenia mezi 12 extra oceněných projektů
Je na vás vidět, protože často něco chcete. Zkoušíte to urvat sami, žijete v poklusu, informace sháníte, kde se dá. Máte pocit viny a sociálka vám ho svou rétorikou zrovna nevyvrací, stejně jako sousedé a úředníci, co nehodlají souhlasit s bezbariérovými úpravami a kdeco vám závidí. Rehabilitační a posudková lékařka Petra Sládková ví, že být pacientem není snadné, a díky svému zaměření dokáže poradit tak, aby si všechny strany rozuměly.
Na některá poprvé se zapomenout nedá, a to ani nemusí být májová.
Mělo mě varovat, že „Zásilkovna funguje lépe s aplikací“, ale nevarovalo. Ani mi nepřišlo divný, že se před tou obří červenou vymožeností sem tam komíhá zmatenej a frustrovanej člověk, co na ni dost nepřítomně zírá, pokud teda už nekope. Přičítala jsem to bohaté nabídce alkoholu v prodejně opodál.
Expertka, školitelka a propagátorka dobrého jména jaderné energie, taky tanečnice, modelka, pyšná maminka i babička. Taková je devětašedesátiletá Máří Dufková, která na tréninky neváhá letět do Francie, šije si taneční šaty, potřebuje k životu podpatky a nesmírně si cení zvídavosti a každodenních maličkostí. A pokud jsou okořeněné špetkou humoru nebo z nich kouká nový zážitek a inteligentní společnost, tím líp.
Psalo by se o něm mnohem líp.
Kdyby byl handicap jako traktor, většina lidí by chápala, že traktorista a traktor nejsou jedno, i když taky umí zvorat kdeco. Málokdo by předpokládal, že traktorista stráví kvůli traktoru zbytek života výhradně v holinách ve stodole a na poli.
Dlouho nebyla studijní typ, zato teď si dělá už druhého inženýra, doktorát a MBA, touží totiž věcem rozumět a využívat je v praxi. Čerstvá držitelka Ceny Wernera von Siemense Veronika Kamenská se k tomu už pět let věnuje neziskovce Nepanikař a stejnojmenné a hojně stahované apce, kterou pomáhala vymýšlet jako první pomoc v kapse při psychických obtížích. Dává o sobě vědět i ve světě sportu, coby medailistku ji znají fanoušci yoya i karate, konkrétně para karate by pak chtěla mnohem víc dostat do povědomí lidí i na paralympiádu. Výsledky a síly na to rozhodně má.
Nabídla mi rámě, jinak eskalátory nesjedu. Pustí pár lidí, pak ucpe průchod a stojí. To ovšem neustojí pán nad ní, začne halekat, nadávat, dokonce i tleskat a pískat. Paní se otočí a důrazně mu sdělí, že „slečna je nemocná a musí se držet, laskavě, ano?!“ Ne. Dotírání nepřestává, takže marný vysvětlování zazní cestou dolů patřičně nahlas asi pětkrát. Myslím, že nemocnou holku si ještě teď rapujou dispečeři ve službě.
Dneska začnu heslovitě, ale nenechte se odradit. Zatím můžete hádat, kolikrát já tyhle věty a jejich variace slyšela, jak moc jsem skřípala zuby i brečela a jestli už jsem vůči nim imunní.
Říkají jim děti úplňku, protože během něj je to často horší. To pak třeba nespí, křičí, dávají si rány a monotónními pohyby můžou ublížit sobě i okolí. Právě kvůli chování náročnému na péči se jen těžko dostávají od rodiny, nezapadají totiž do běžně dostupných služeb. Protože na ně není čas ani v ordinacích, berou prášky na diagnózy, které nemají, a v objemech, co jim jen spouštějí další problémy… Spolek Naděje pro děti úplňku pomáhá toto nastavení měnit už sedmým rokem. Filmem Děti úplňku vzbudil vlnu zájmu o do té doby ne tak známou podobu autismu, jeho projekty využijí jak laici, tak odborníci. A ceněné jsou i aktivity, články a kniha manželů Třešňákových, kteří spolek zakládali.
To jsem si naběhla.
Hned ráno mi pípla zpráva, že kdybych chtěla blbečka vykleštit, nabízí se řada příhodných a patřičně tupých nástrojů, například víčko od konzervy nebo od jogurtu. Pak se dovlnila další s nabídkou pomoci při zakopávání mrtvoly a zakončila to animace opentlená srdíčky a kytičkou v květináči. Vida, květník! Přeposláno kytičce.
