Dlouho nebyla studijní typ, zato teď si dělá už druhého inženýra, doktorát a MBA, touží totiž věcem rozumět a využívat je v praxi. Čerstvá držitelka Ceny Wernera von Siemense Veronika Kamenská se k tomu už pět let věnuje neziskovce Nepanikař a stejnojmenné a hojně stahované apce, kterou pomáhala vymýšlet jako první pomoc v kapse při psychických obtížích. Dává o sobě vědět i ve světě sportu, coby medailistku ji znají fanoušci yoya i karate, konkrétně para karate by pak chtěla mnohem víc dostat do povědomí lidí i na paralympiádu. Výsledky a síly na to rozhodně má.

Medicínu jí její blízcí rozmluvili, dnes je za to ráda. „Neuměla jsem se ještě dobře učit a představa x hodin strávených nad otevřeným Netterovým anatomickým atlasem fakt nebyla nic moc. Přesto ve mně touha zůstala, hned po gymplu jsem volila biomedicínu a stála o to uchytit se na kardiologické klinice ve Fakultní nemocnici v Brně,“ popisuje Veronika začátek vysokoškolských studií. Překvapilo ji, jak moc je biomedicína o programování, ale vyvrací představu příliš abstraktního zaměření. „Mně právě přijde, že na technických oborech je toho hmatatelného dost. Co jsem si napsala do počítače, to jsem hned viděla funkční v patřičném programu, a když ne, hledala jsem cesty, jak to opravit.“ Jako témata závěrečných prací si záměrně vymyslela nové mobilní aplikace. „Chtěla jsem dělat na tom, co tu ještě není, nejen něco vylepšovat.“

Právě díky absolvování Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT získala Veronika Cenu Wernera von Siemense, konkrétně za překonávání překážek ve studiu. „Mám oční vadu, takže využívám technologie, notebook, tablet a tyto věci, zvětšuju a zvýrazňuju si texty. Zároveň mám diagnostikované specifické poruchy učení, ještě že technika je o matice, ne o češtině. Do naší výuky také zasáhl na dva roky covid.“ Na druhou stranu jí ale nesmírně vyhovovala možnost zpracovávat si jak vlastní zdroje, tak čerpat z průběžně aktualizovaných prezentací i nejnovějších poznatků doktorandů. 

„Mě prostě štve, když něco čtu a přesně nerozumím, co za tím je. Vím, že nemůžu vědět všechno, ale nechci, aby mi toho unikalo moc, a pak se přistihnu při koketování pustit se do něčeho dalšího,“ vysvětluje Veronika s tím, že ji takový přístup nabíjí, což si pravidelně ověří o prázdninách bez škol a tréninků. „Asi jsem magor,“ dodává se smíchem, „ale chodit jenom do práce a domů je hrozná nuda.“

Studia a práce jako splněný sen

Na VUT pokračuje na dvouletém oboru Strategický rozvoj podniku na Fakultě podnikatelské, původně proto, aby mohla líp vést organizaci Nepanikař, jenže přišla na to, že škola není zaměřená na nezisk a vedení podniku. „Vlastně jsem doteď nezjistila, k čemu mi konkrétně bude, ale mám tam sportovní stipendium a taky mi dává větší rozhled v akademickém smýšlení. Dělám to pro sebe, to je sama o sobě dobrá motivace, bez tlaku na titul nebo dokončení za každou cenu.“ Manažerské znalosti a dovednosti si proto nově rozšiřuje v MBA programu Coaching, Mentoring and Land Leadership, každý den si do uší pustí nějakou malou lekci a využije tak třeba nezáživnou cestu autobusem.

Nejvíc času jí ale zabírá doktorát v oboru Simulace v medicíně na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde také pracuje jako technik interaktivní výuky a programátor. Cílem studia je tvorba programu pro redukci stresu u lékařů a pracovníků v urgentní medicíně. „Podílím se na výuce mediků a jsem v simulované nemocnici. Máme tam figuríny, které odpovídají lidskému tělu a simulují jeho pochody, třeba jako pulz, otáčení hlavy, otok jazyka nebo rozšíření zornic, a pak simulátory na nácvik jednotlivých dovedností, včetně laparoskopie, na přihlašování k němu jsem psala diplomovou práci.“ 

Prý to vypadá stejně futuristicky, jako to zní, ale Veronika by neměnila. Zvažovala sice studium zdravotnického záchranáře, čistě pro doplnění znalostí, do praxe by nemohla. „To už by bylo fakt moc. Já si vlastně plním sen, pracuju i sportuju tak, jak jsem vždycky chtěla, mám rodinu, přátele i přítele. Tak snad mi to chvilku vydrží a nebudu si dál posouvat vlastní limity a nedávat si žádný cíl. Jenže on se stejně vždycky nějaký objeví.“

Jak na psychiku poradí Nepanikař i terapie

Sama přiznává, že v životě se jí leccos nečekaně a nenápadně přihodí a ona se do toho pak opře naplno. Podobně to bylo i s mobilní aplikací Nepanikař, kterou před pěti lety programovala s kamarádem podle vlastních potřeb a zkušeností. „Apka je takový první krok, obsahuje různé věci, které můžete využít, když vám není psychicky dobře, navíc ji máte vždycky po ruce.“ Aplikace by se měla rozšířit o posttraumatickou stresovou poruchu, pokud klapne grant, a je pořád velmi oblíbená, obzvlášť při stávající nedostupnosti odborné péče. „Nabízíme besedy ve školách, workshopy, chatovou i e-mailovou poradnu. Často se na nás obracejí mlaďoši rovnou a najít psychologa ani nezkoušejí. To sice není špatně, i proto tu jsme, ale vnímáme to jako systémový nedostatek,“ upozorňuje Veronika. Dnes ve stejnojmenné neziskovce pracuje kolem sto padesáti lidí, většinou psychologů nebo studentů psychologie, kterým rovnou zajišťují další vzdělávání. Krizovou intervenci pak nově školí jak vlastní lidi, tak i další zájemce.

Veronika se do minulosti vracet nechce, ale zamýšlí se nad tím, že jí ve zvládnutí jejích psychických obtíží z dob dospívání pomohla hospitalizace, farmakoterapie a dlouhodobá pravidelná psychoterapie. „Potřebovala jsem si vyřešit svoje trauma, zvědomit si ho a naučit se s ním nějak zacházet, najít si zvládací strategie. Dneska už léky pomalu vysazuju a na terapie nedocházím, ale kdybych si potřebovala něco zpracovat, mám tu možnost.“ Dál podle ní také záleží na genetických predispozicích, osobnosti a vůli člověka. „Je třeba si nejen umět říct o pomoc, ale pak fakt začít něco dělat jinak, měnit to.“

Yoyo jako frajeřina, para karate od píky

S yoyem to byla výzva a taky to bylo jiné a cool. „I ten nejjednodušší trik všichni hrozně obdivovali, navíc tam hodně dělá svalová paměť, takže je udělám i se zavázanýma očima. Při soutěžích se na pódium chodí postupně, každý má vlastní sestavu a hodnotí ho rozhodčí,“ popisuje Veronika, která je za deset let yoyování vicemistryní světa a několikanásobnou mistryní Evropy. I když se tomu už dnes nevěnuje, aktivní byla během střední a na začátku vysoké školy, profikousků má doteď doma kolem sto padesáti. „Ne, tak to vůbec!“ rozesměje se nahlas v reakci na to, jestli se na yoya dají balit chlapi.

Podobně se baví hláškou maminky, která kdysi prohlásila, že její dcera přišla k para karate jako slepá k houslím. „Je fakt, že mi ten sport do života zapadá trochu divně. Většinou se lidi realizují buď vzděláním, nebo pohybem. Jenže já potřebuju nějaký ventil a karate mi dává soustředění, koordinaci a disciplínu, už si to bez něj nedokážu představit.“ Veronika roky trénovala tradiční karate v oddíle, kde se všichni znali, dnes má černý pásek a je členkou reprezentace ve sportovním karate. 

„Malé děti mají pohybovou průpravu a starší se rozdělují podle toho, co jim jde líp, na kata a kumite. Kumite je zápas, kata je sestava, tu dělám já, je zaměřená víc na praxi a není to takový dril.“ Při tréninku kromě jiného piluje výskoky, otočky, obraty, rychlostní prvky a pak části nebo celé své vybrané sestavy, které dokola opakuje. „Možná je to monotónní, ale já přesně vím, že už mám naučené kroky, nemusím se soustředit na nic dalšího a výborně si přitom odpočinu.“

Závodila jako úplně malá, další závody zkusila až na vysoké škole, kdy se nechala umluvit k účasti na akademickém mistrovství. „Nelíbilo se mi, že jsem musela být bez brýlí, protože to vidím hodně rozmazaně, nemůžu nic fixovat a víc padám, takže jsem tam o tom diskutovala. I když mi to nepomohlo, všimla si mě reprezentační trenérka,“ vzpomíná Veronika. „Para karate u nás do té doby vůbec nebylo, teď poslední roky stojí výsledkově na mně, i když už jsme tři. Je super, že ve svazu to nerozdělujeme a můžu trénovat se zdravými.“ Veronika má zatím stříbro z mistrovství světa a dva bronzy z mistrovství Evropy. „Teď bych se výsledky kvalifikovala, ale na nejbližších letních paralympiádách para karate ještě nebude. Uvidíme, jestli ho uznají v roce 2032 a jestli ho tou dobou ještě budu dělat… Medaile ze závodů je fajn, taková třešnička na dortu, ale pro mě je stejně nejvíc, že zacvičím dobře, že se mi to hezky povede.“

Sama sebou i na sítích a v médiích

Veronika je svými aktivitami poměrně známá, průběžně získává různá ocenění a pozornosti médií se nevyhýbá, stejně jako stále stejným otázkám na svůj handicap. „Já k tomu žádný přístup ani nemám. Buď mě lidi znají a nemají potřebu to řešit, nebo ne, a pak velmi rychle zjistí, že mi text z mobilu přečtou málem z deseti metrů. Nijak se tím netajím, občas je to takové štengrování, kdo udělá lepší vtip na Verču.“ Našlapané dny, skoro celý pracovní úvazek, studia, tréninky a soustředění ji těší, i když si doma taky umí sednout ke karate, biatlonu a seriálu v televizi, dát si kafe a dort a na chvilku se zastavit. 

„Zjistila jsem, že občas stačí i dělat, že něčemu rozumíte, a ono to zafunguje,“ rozesměje se. „Ale nedůležitější je podle mě najít si to, co vás baví. Ne každému to půjde hned a třeba ani nebude mít sílu a chuť sahat někam vysoko. Ale bude to nejlepší právě pro něj a hlavně si to může dělat po svém. To bych já už za nic nevyměnila!“

Foto: Nepanikař & Ceny Wernera von Siemense (Berghauer studio)

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ