V průběhu evoluce člověk pravděpodobně prošel různými vývojovými etapami. Obecně se má za to, že v současnosti dospěl do etapy člověk moudrý nebo rozumný. Tímto označením se člověk honosí a rád sám sebe staví nejvýše nad všechny ostatní živé tvory. Sám člověk si tak moc cení rozumu zřejmě proto, že je to dovednost jemu vlastní, a také proto, že v takovém rozsahu a míře tuto schopnost člověk u žádného jiného tvora dosud nepozoroval. Bylo by to sice skvělé, kdyby člověk byl moudrý, ale dovolím si tvrdit, že člověk má k moudrosti daleko. Nelze ji zaměnit za inteligenci, protože ta mu sama o sobě nezaručuje vůbec nic, není-li jeho inteligence v souladu se soucitem. Člověk, který je schopen uvádět do souladu soucit a svůj rozum, ba dokonce rozum a soucit lidí ostatních, je člověkem ideálním. Mezi námi lidmi nejsou jen samí obecně moudří lidé, ale podle toho, jak se člověk projevuje (nejen) v naší digitální éře, lze rozlišit i některé další podtypy.
První podtyp člověka lze nazvat jako člověk kreativní. Kreativní člověk se vyznačuje tím, že na základě pozorování svého okolí a experimentování s různými předměty získává poznatky a nabývá zkušeností. Kreativní člověk je pak využívá k racionálnímu porovnávání (komparaci) se zkušenostmi ostatních lidí, na základě tohoto porovnání pak tyto poznatky využívá ke kooperativnímu tvoření rozličných nástrojů, jež nakonec opět posilují jeho schopnost pozorovat okolí, experimentovat a nabývat další nové zkušenosti. Kreativní člověk takto přetváří své okolí především takovým způsobem, který (1.) posiluje schopnost kreativity ostatních lidí a (2.) posiluje zároveň životaschopnost ostatních živých tvorů a organismů, jež jemu samotnému a jeho kreativitě neškodí.
Druhý podtyp člověka lze nazvat pomocí záměny jediného písmenka jako člověka reaktivního. Člověk reaktivní také pozoruje své okolí, ale pro získávání poznatků o něm využívá prostředky a nástroje, které mu poskytuje člověk kreativní. Reaktivní člověk pak hodnotí poznatky podle toho, kolik jemu samotnému přinášejí blaženosti. Masíruje tudíž své smysly pomocí předtvořených obrázků, pohyblivých obrázků a jemu libých zvuků či jiných symbolů, přičemž požívá nezřídka různé omamující látky jako třeba alkohol, nikotin, THC, MDMA, LSD…, zkrátka cokoliv, co mu přinese co nejvíce libosti. Pokud se reaktivnímu člověku libosti nedostává, projevuje velkou nelibost prostřednictvím hodnocení ostatních lidí ve stylu „cítím se nelibě, protože ostatní se nechovají, jak by měli; celý svět je špatně; to je hrůza, co se dneska děje“. Jinými slovy: reaktivní člověk usiluje o blaho spotřebováváním co nejrozličnějších produktů s cílem své blaho maximalizovat, aniž by si uvědomoval svou závislost na užívání blaženosti.
Třetím podtypem člověka je člověk destruktivní. Destruktivní člověk se chová obdobně jako člověk reaktivní s tím rozdílem, že na nedostatek blaženosti reaguje velmi silným pocitem ohrožení sebe sama a je ochoten se vybudit dokonce k velmi prudké aktivitě s cílem zneškodnit domnělý objekt svého ohrožení. Projevuje se výroky jako: „já tě zabiju!; nepřátelé mých nepřátel jsou mí přátelé!; kdo není se mnou, ten je proti mně!“… Destruktivní člověk neustále trpí nedostatkem blaženosti, z nedostatku obviňuje ostatní, kteří mu blaho odpírají nebo dokonce berou, a neváhá pro jeho dosažení použít jakékoliv ničivé nástroje, aby zneškodnil každého, kdo podle něho parazituje na jeho vlastní blaženosti. Destruktivní člověk zároveň využívá blaženosti ostatních jakkoliv kreativních či reaktivních lidí, aby své okolí nepozorovaně poškozoval. Když je náhodou zpozorován a obviněn z poškozování okolí, obratem označí původce obvinění za viníka a neváhá použít jakéhokoliv prostředku, aby jej zlikvidoval. Jelikož destruktivní člověk vnímá jakoukoliv výtku jako útok proti sobě, logicky mu zlikvidování odpůrce působí jistou míru úlevy od utrpení z nedostatku blaženosti. Zkrátka člověk destruktivní vyznává paradoxní princip: čím hůře (pro ostatní), tím lépe. Avšak pouze do okamžiku, kdy se ocitá sám tváří v tvář nevyhnutelnému konci. Konfrontován s vlastní smrtelností, která nejen že nepřináší blaženost, ale naopak umocňuje utrpení, destruktivní člověk poškozuje sám sebe, v některých případech s následkem vlastní smrti. Ukončuje tedy svou existenci paradoxně v úsilí o maximalizaci blaženosti, která ne a ne přijít. A kam byste se řadili vy? 🙂
Foto: Pixabay
Prohlášení autora: shora uvedená typologie člověka je pouze fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.
