Na kluzké naleštěné podlaze vjíždím proti své vůli do krámu vedle výtahu. Smůla, že je to parfumérie. Plánuju se zachytit regálu a nabrat stabilitu, tím ale riskuju, že přijdu o sebeúctu, prachy a pižmo. Nakonec zabrzdím o prodavačku. Že jsem vedle ní nějak nepatřičná, víme obě. Z pocitu viny si koupím štětec na make-up s velbloudím chlupem a odbruslím středem.
Ve snaze probít se do kavárny absolvuju u avantgardně rozestavěného nábytku neplánovanou taneční lekci pro pokročilé, ve finále se skoro přizabiju o kabel notebooku. Po vymodlené dávce kofeinu vstávám zapřením o stolek, což ta vratká bestie vůbec nechápe, a celá se na mě sklopí. Au.
Cestou ven se vyhnu reklamnímu poutači, škobrtnu o práh a málem zapadnu do betonového květináče. Venku zapomenu, kudy jsem vlastně přišla. S výrazem ztracené laně zaujmu kamelota nejmenovaného periodika. Ten mi osvětlí, že Pán mě ještě letos uzdraví. Ježíši Kriste.
S právě připomenutým faktem, že všichni jsme láska, nepošlu kamsi řidiče nízkopodlažního autobusu. Ten totiž zastavil od chodníku tak daleko, že nástup by nezahanbil ani zdatného trojskokana. Moje mávání u zastávky si zprvu vyložil jako výzvu k laškování, ne k nástupu. Nakonec pochopil a dveře otevřel, zároveň ale zazvonil, jakože pohni. Kontraproduktivně, neb já v tom kraválu hrůzou ztuhla.
Vystoupím u přechodu, který je z nepochopitelných důvodů vyvedenej barvou, která klouže i nasucho. Odhopkám k tramvajovému ostrůvku. Bez zábradlí se bojím, že mě v rádoby otevřeném prostoru rozdrtí tramvaj, auta nebo valící se dav. Dám to těsně. V zatáčce sjíždím ze sedačky ve voze tak nešťastně, že pánovi naproti se plní odvážné kontaktní sny.
Mnohem později už v bezbariérovém jedna plus okno. Madlo v koupelně si omylem vrazím do kyčlí a pákou baterie si při sklonu nad umyvadlo téměř vypíchnu oko. Uvnitř bytu se můžu konečně uvolnit, což si vyložím po svém a schrastnu se vší parádou na neskonale tvrdé lino. Máchnu ve vzduchu rukama, takže si na hlavu srazím misku s ovocem a furiantsky zmáčknu dálkový ovladač.
Jistý politik v telce právě hlásá cosi o integraci handicapovaných a nástupních plošinách. Moc se mi neulevilo. Na cestách si věčně čumím pod nohy nebo lovím zábradlí, kolem kterého bych se omotala. Už nechci točité dveře, dlouhé eskalátory, divné průchody. Ani hrbolaté povrchy a zábradlí, která končí tři schody před koncem schodiště. Bez bariér totiž neznamená jenom bez schodů. Bez legrace.
Foto: Pixabay, archiv Revenium
