U vína jde probrat všechno. Vztahy, sex, diety, práci, peníze, stav těla a mysli, ceny másla a vložek a směřování Hradu. Ale když zkusím nadhodit, jak se mi zrovna ten den blbě kymácí světem, nastane rozpačité ticho. Přitom diagnóza je životní kalamita jako každá druhá, tak proč ji nedrbeme?
Radili mi, abych si skákla k psychologovi. Jak říkáme my sportovci – tak určitě. Spolehlivě mám mindráky (pardon, traumata), ale už si nenechám vnutit, že je to zrovna porodem, špatným chozením nebo odepřenou tříkolkou. Nestojím o profesionální rozbor, ke kterému dojdu i sama u druhý dvojky kafe (radši než vína) a Střihorukého Edwarda. Mně jde o každodennost.
Chci si o tom normálně promluvit (jo, dospívala jsem u Beverly Hills 902 10). Nehodlám přece nadávat všem mladým a neklidným a zdravým, ani lovit s jinými invalidy trofeje, abychom to těm ostatním natřeli a ukázali, že je v nás život. On občas není, jsme jenom lidi. I když s elánem, který z nás zpravidla prýští všemi funkčními částmi těla.
Chci jednoduše mít možnost někdy hlesnout, že je to dřina, z níž bolí nohy, záda i ruce. Držím pohromadě srstí a poslední dobou se sotva šourám. I když cvičím jako ďas a nejsem stará. Aspoň myslím. Jsem unavená, a přitom rozjetá. A nic neříkající odpovědi „to je život“, „děti v Africe jsou na tom hůř“, „sim tebe“, „aspoň chodíš”, „jsi mladá, počkej, až ti bude jako mně,“ fakt neuklidní. Chci společnou frustraci, zájem, zkušenosti, vzor i vzdor. Něco jako debata o fotbalu, tam se derou ke slovu všichni a daj to toho srdíčko!
O mý diagnóze si radši nemyslí nikdo nic a do placu dá maximálně gázu. Není to lhostejnost, spíš divnej strach, protože o čem nemluvíme, to neexistuje. A ty jsi pro nás zdravá, beruško! Super, to mě těší, ale dovolte mi se občas z podivnosti postižení oklepat. Obavy, že člověk, který o perplexostech mluví, s nimi není smířený, jsou úplně mimo. Naopak. Uleví se mi, když na stůl položím téma křivý haxny a boků opřených nejradši o skříň a když spolu naplánujeme, jak budeme kosit architekty, co vygumovali zábradlí.
Tak teď už víte, proč píšu sloupky. Je to mé nahlas nanečisto. Potřebuju totiž slova, humor, další kafe a hlavně kontakt. A tím jste vy. Děkuju vám, že si u vás můžu odpočinout mezi řádky. A že společně rozpouštíme letitý předsudky a dáváme smysl něčemu, co původně jen tiše drásalo slečnu s duší spisovatelky a baletky v těle obratnosti mrože.
Foto: archiv Heleny Tutterové
[…] tak to určitě není. Hodně lidí zastává názor, že o bolesti, nemocech a postižení se nemluví. Mlčí se taky o všem, co to v životě reálně přináší a jak to […]