Mám chuť vypláznout jazyk, ale držím se. Zjevně si musí ověřit, že to, co vidí, je to, co vidí. Dospělý muž zamrzne, otáčí se, otevře pusu a zírá. Jsem v pokušení poslintat triko. Jeho triko. A říkám si, kdo je tady vlastně perplex.
No jo, já. Obrna je na mě vidět, obzvlášť v pohybu. Špatně chodím. Kráčím světem s jednou volnou rukou, v druhý mám kafe nebo chlapa, podle toho, jestli chci povzbudit nebo dorazit.
Houpu se ze strany na stranu. Mám prohnutá záda, kolena se špičkami vtočená dovnitř, zadek vyklopený ven. Ramena mi vyjíždí k uším a ruka občas vyletí nahoru, asi se hlásím o slovo. Když se příliš soustředím, mám jazyk mezi zubama a ujíždí mi oko. Zjevně pošilhávám, jestli vedle nejde sošný bodyguard, co by mi rozrážel cestu a nabídl rámě.
Cupitám na prstech. Tak to dělají dámy, jen já k tomu podpatky nepotřebuju. Nejde mi se zkoordinovat, takže se nestíhám i předbíhám naráz, trupem zpravidla vlezu někam, kam nohy ještě nedoběhly. Do toho si připadám zaražená do země s těžištěm kdovíkde a rovnováhou v trapu. A na kroky, zvedání nohou, střídání rukou a další vymoženosti musím většinou cíleně myslet.
Tak to je. Přesto nebo možná právě proto je divný vidět samu sebe při chůzi. To, jak v pohybu vypadám, často vůbec neodpovídá tomu, jak se cítím, jaký mám temperament. Nejsem ohnutá, nemocná, ani bezmocná, pulzuje ve mně energie. Jen se mi živočišnost těžko vyjadřuje, nevyběhám se, nepropotím při tanci triko, protože to zkrátka většinou nejde.
A že se můžu projevit i vleže? Hergot, všechno vášnivý je žhavý, v tempu, v rytmu, v napětí a ve stoje! Horizontální fáze na podložce je tam teda taky, ale až za zásluhy. Zato já sebou často fláknu rovnou. A pak mi v životě něco chybí. Raz, dva, tři, cha cha.
Jo, vidět mě jít je nezvyk. Ale zkuste se mi koukat do očí, ne na nohy, pod ně si vejrám sama. Děti nechte ohlédnout a vysvětlete jim, jak se věci mají, klidně se mě zeptejte. Pokud jste nepožili, nečumte, neohlížejte se nebo se aspoň pokuste o diskrétnost. Jsem ochotná přistoupit na to, že jste mimo, neb jsem neobvykle krásná, ale dlouho si to nalhávat nezvládnu.
Co fakt neberu, jsou hlášky o kriplech, kriplících, mrzácích, debilech, kulhavkách, Hitlerovi, Darwinovi a napodobování mojí chůze. V takovou chvíli nadávám, zapomenu na asertivitu, soustředím se jen na kořen toho slova a s gustem bych přemoudřelce nakopala do řiti. S rozběhem.
Vlastně cvičím hlavně proto, abych si to konečně dopřála. Při mý smůle ale nejspíš minu, někam zahučím, a jako na potvoru si mě v letu do kanálu zrovna nikdo nevšimne.
Foto: archiv Heleny Tutterové