Přišlo léto a s ním „láska, pohoda a sluníčko“. Páry si k sobě na veřejnosti projevují náklonnost daleko více než v zimě. V zimě si totiž každý hlídá, zda se mu z prstu nestává rampouch a nemá kapacitu na to brát někoho za ruku. V létě je to jiné…
Mlsně okukujete krátké či ještě kratší sukně a zároveň si vždycky zklamaně povzdychnete, když zjistíte, že se vedle těch krásných lýtek pohybují ještě dva objekty. Chlupatější a zdaleka ne tak pohledné… Z tohodle zase nic nebude. (Teda ne, že kdyby tam ty chlupaté objekty nebyly, tak by něco bylo…)
A tak si vzpomínáte, kdy jste osobám jako jste teď vy pohled na ty chlupatější objekty ušetřil, protože jste v zásadě nenosil kraťasy. Zároveň vedle vašich nohavic kráčela ta krásná lýtka…
Ale s touhle vzpomínkou vyvstane i jiná: „Ty jsi prostě takovej divnej, no,“ říkala mi každá, ale opravdu každá, přítelkyně. Dobře, když to nebylo „divnej“, tak to nahradilo alespoň neutrálněji znějící „zvláštní“. Zároveň se u oznámení dané skutečnosti vždy tvářily slavnostně, jako kdyby mi udělovaly nějakou cenu. Asi nějakou zvláštní cenu… Uznávám, že mi minimálně při prvních známostech ta věta opravdu dělala jakousi radost. Wau, člobrda je něco extra! Ale zpětně, zpětně to nechápu… „Oznamujeme vám, že jste divnej, gratulujeme!“
Což o to, teď už další případné udílečky cen (Bože, chraň mě dlouhodobých známostí!) mohu odpálkovat slavnostním proslovem: „No jasně, jsem! A mám na to i diagnózu!“ Ale když o tom uvažuju, neužíváme (všichni, teď nemyslím jen bejvalky) ty slova jako „divný“ a „zvláštní“ špatně? Jak bychom definovali slovo zvláštní? Zkusme to skrze jeho protiklad – normální…
Kdo není normální? No podle současných společenských měřítek v našich končinách do měřítek „nenormality“ spadá leckdo, od zdravotně handicapovaného, přes homosexuála, po intelektuála… To nechme tentokrát stranou, nesnášenlivost zkrátka máme za národní sport. Ale to pro tentokrát opravdu nechme stranou… Slova označující neobvyklost totiž používáme nepatřičně takřka všichni. Nejen nenávistní „Čecháčci“, nejen bejvalky, ale vážně skoro všichni…
To je divný, co?
Foto: archiv Marka Blažíčka
