Dřepím na sedačce. Vedle mě z jedné strany trůní chlapík, který by svůj spektakulární bachor mohl směle používat jako plovací kruh. Z „druhého břehu“ jsem zase okupován ženou, jež taky není zrovna dvě dé. Ale tohle není nic proti lidem, co jsou prostorově velkoryse pojatí. V místnostech jako tahle vás štve asi úplně každý…
A kde, že to sedím? V čekárně. Už dvě, vlastně už skoro tři hodiny…
Čekárna je pro většinu pacošů prostě kultovní místo. Můžete se na existenci v ní jakkoliv připravit a stejně vás zaskočí. Vezmete si s sebou knihy, křížovky, nebo pletení, ale přece vás čas strávený na tomhle místě otráví… Už jenom ty chladné bílé stěny, ty lidi okolo, kteří se tváří ještě kyseleji než vy, ten nemocniční pach…
Ano, teď si v téhle místnosti užívám letní pohody. Teď, když se teplota venku pohybuje okolo třicítky a tady jsou za sprostá slova evidentně považovány výrazy jako klimatizace, otevřená okna, nebo deodorant. Chvíle zde jsou zkrátka k nezaplacení.
K nezaplacení je i pocit se kterým vycházím ven. Po třech hodinách a dvaceti minutách, přičemž v ordinaci jsem z těch tří hodin a dvaceti minut strávil necelých pět minut.
Kdybyste se mě zeptali, jak vyslovit slečně pozvání na rande tak, aby bez váhání přijala, nepovím vám to. Ale pokud byste chtěli docílit opačného efektu (jste například nelogicky uvažující jedinec, nebo masochista), způsobů existuje hned celá řada. Za jeden z těch nejspolehlivějších považuji i návrh: „Co se sejít v čekárně, kotě?“
A to „kotě“ vlastně můžete vynechat.
Foto: Jindřich Pozlovský
od “spektakulárního bachoru” jsem se až do konce jen smála… Ač chápu, jak nepříjemné tohle věčné čekání na Godota je. Článek je ovšem tak výstižný a úžasně vtipně pojatý, že jsem se prostě zasmát musela… Díky. 🙂