Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.
A pak vám jednou tenhle týpek nasupeně vpálí, že není žádnej kripl, takže teď na vozejk nepůjde. Ó, jak něžné vysvětlení toho, že se po schodech plazí pozadu, je umazanej, asociální a nadává! Vy držíte zuby nehty, odháníte pomahače, předstíráte, že jde o novou únikovku. Rádi byste si s ním povídali, ale nechce se vám přitom ležet na skejtu. Nakonec mu z pocitu viny tu dávku jedu a adrenalinu dopřejete.
Nebo jinak. Pustíte sednout starou paní s holemi a ona na to: „Už jsem si myslela, že jsi narvaná v blbý sukni, a ještě slepá“. No mňam! Možná necháte desetiletého drobečka vřískat a hopsat po sobě v metru, protože jeho matka právě kamarádce dramaticky líčí nespravedlnosti ADHD. Jenom si dáte chrániče a sluchátka.
Zapšklých, zlých a hloupých lidí je i mezi námi s diagnózou dost. Bohužel. Velmi často navíc v doprovodu někoho, kdo vystupuje jako bůh pomsty a seřve vás za cokoliv, co vám v tu chvíli byť jen prolítne hlavou.
Ne, opravdu nemusíte snášet kdeco jen proto, že jste zrovna zdraví a při síle. Pokud vás někdo záměrně uvádí do rozpaků, uráží vás a je odpornej, zařiďte se podle toho. Bez ohledu na to, že se zaštiťuje latinskými názvy a chorobopisem.
Smutná pravda je, že skoro každá diagnóza s sebou nese obrovskou míru frustrace. Bojujete s tím, co není vidět, i s tím, co vidět je. Musíte se naučit být zároveň extrémně vnímaví vůči pocitům i signálům těla, i brutálně neteční vůči komentářům, požadavkům, a dokonce vlastním snům. Jak vypadáte pro vás musí být natolik důležité, abyste měli důvod na sobě pracovat. Jenže ne zas tak moc, abyste si to nehodili jen proto, že se nikdy dostatečně nenarovnáte a nevysocháte.
A bonus navrch. Zpravidla přijdete o obvyklé způsoby, jak upustit páru. Jít si zaběhat, propotit tričko, složit fúru uhlí, promilovat celou noc, rozjet projekty v práci, vysmejčit celej byt. Tělo totiž většinou klekne dřív, než se do toho ponoříte tak, abyste mohli nemyslet a relaxovat.
Jednou to logicky někde rupne a zpražíte toho, kdo je zrovna po ruce. Příště zase. A už se vezete. Chcete konečně právem vyřvat do světa, jak moc to není fér. Jenže jste natolik uvízlí ve vlastním rybníčku, že zapomenete plavat v moři „většiny“.
Bolest vás odřízne od ostatních, a ti se k vám nedostanou, i kdyby tisíckrát chtěli.
Je fuk, kdo to vzdá první. Tady tratí všichni.
Foto: archiv Heleny Tutterové
