Moje nejdražší,

chci Ti dnes napsat, jak moc Tě obdivuji. Vzdát Ti hold. Poděkovat Ti s úctou a pokorou, kolik toho se mnou celé ty roky, které se s Tebou na této planetě mohu chlubit, snášíš a vydržíš. Že mě nikdy nenecháš dlouho ležet na dně. Ukážeš mi cestu. Umožňuješ mi být součástí velkého zázraku, protože samo jím jsi.

Děkuji Ti, že díky Tobě chodím, bdím i spím, sním, raduji se a těším se. Vnímám krásy světa kolem sebe a s tím zlým a smutným se nakonec zvládnu vyrovnat. A že dobré a špatné dokážu rozpoznat. Že se usmívám i mračím a mručím. Myslím, přemýšlím a snažím se být lepší. Mluvím, někdy prý až moc, vychutnám si dobré jídlo a pití. Zpívám, i když hrozně a potají, tančím, pracuji a lenoším. Nasávám do sebe vědomosti zkušenějších, laskavějších. Těm, kteří to potřebují nebo chtějí, mohu předat sílu naopak já. Cítím lidské pohlazení, i dotek slunečních paprsků, stínu a vánku. Mohu slyšet smích a sama se smát; vím, jak slané jsou slzy a jak rozechvívá strach. Bolest a rány dokážeš zhojit. Neustále mě překvapuješ svojí houževnatostí a moudrostí.

Promíjíš mi přešlapy a už tolikrát nešetrné zacházení s Tebou… Toleruješ mi mraky narkóz a chemie, které do Tebe už byly napumpovány nebo na Tebe namazány, protože se všichni stále snažíme, abys fungovalo a vypadalo ještě dokonaleji a zdravěji, ale nakonec Ty samo nejlépe víš, jak na to. Akorát čas od času musíš do „servisu a na technickou“ a také si říct svéhlavě a důrazně to svoje…

Tímto mi prosím odpusť, že Ti někdy nedopřávám dostatek péče a pozornosti, kterých by se Ti dostat mělo, a jindy do Tebe naopak nechám šťourat více, než by se Ti mohlo líbit. Že Tě dokážu vystresovat i v situacích, ve kterých Ty by sis jen v klidu a s rozvahou dýchalo a žilo. Trpělivě a dlouho jsi čekalo, než jsem se Tě naučila přijmout a začít bezpodmínečně milovat; přestat si dělat nepřítele ze svého nejlepšího a nejvěrnějšího přítele.

Jsi ta nejúžasnější možná adresa bydliště a útočiště. Tolik mi toho umožňuješ! Vím, že vše, co mi poskytuješ, není samozřejmost. Každý den k Tobě cítím lásku a vděk. A doufám, že si spolu ještě užijeme pořádně dlouhý flám!

Mám Tě ráda!

A tímto také srdečně děkuji milovaným rodičům, kteří byli těmi vyvolenými stvořit Tě a celý budoucí proces tak rozpohybovali.  🙂

 

 

Foto: archiv Evy Havlíčkové

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!