I dneska rozcupujeme pár nesmyslů, co se říkají s takovou samozřejmostí, až z toho mrazí.
Jsi přece zvyklá, máš to odmalička. Ne! Postižení není něco, co přijmeme, nebo ne, je tu i tak. Určuje, na co máme sílu a kolik toho zvládneme, (de)formuje vaše sebevědomí a bolestně připomíná, že nic není jistý. Navrch stárne s námi, což je v téhle zemi absolutní tabu. A i když jsme to fakticky nezažili, moc dobře víme, co všechno by bez něj mohlo být snazší. Jenže není.
Ty pajdáš rovnou, ale jí ten úraz úplně zkazil život. Hm. Promiňte, ale vrozená diagnóza vám ho mrví taky, jen to není tak náhlý a zjevný. Mohla bych podotknout, že člověk po úrazu má většinou už nějak zaběhnutej život a během rekonvalescence se vrací k tomu, co kdysi uměl. Ale mlčím, protože porovnávat je nesmysl.
Aspoň nejsi na vozíku. Tak znovu. Neporovnávejte. Ani v jiných perplex situacích. Vozíčkář coby nedobrovolnej symbol všech fyzicky handicapovaných na tom není vždycky nejhůř, proč taky? Protože na to vypadá? Protože skončil upoutanej? Ale prosím vás! Zkuste zapomenout na počty pomůcek a nefunkčních končetin, opravdu nejsou přímo úměrné tomu, kolik toho v životě zvládneme.
Ale vypadáš dobře, vždyť jsi tak hezká! Hele, kdo vám řekl, že čím je člověk hezčí, tím víc je v cajku? To je přece hloupost. Málokdy vypadáme tak bídně a sešle, jak se cítíme. Asi adrenalin nebo co. Dobře, možná byste chtěli vědět, že sice máte haxny v háji, přesto vám to sekne. Ale co s tím dál?
Nečekám, že to budete chápat, ale věřte nám. Nejsme banda simulantů. Velkou část života svým způsobem skrýváme, co nás bolí a jak se fyzicky cítíme, abychom s tím nezůstali sami a nezešíleli. Takže když už něco přiznáme, má to svoji váhu. Zkuste to pro jednou snášet s námi.
Musíš se víc snažit! Ty jsi přece bojovnice. Ehe. Ono je super se hecnout a najít v sobě skrytý rezervy, ale diagnóza je úplně jinej level. Je mi líto, ale ani ti nejbližší často nemají šajn, jak moc se ve skutečnosti přepínáme, abychom zvládli to, co je pro většinu populace samozřejmost.
Spousta lidí tuhle dementní formuli používá místo toho, aby přijali fakt, že člověk s postižením zkrátka něco nikdy nebude moct, a přesto ho to trápí nebo vytáčí. Takže pokud se s tím jako posluchači nesrovnáte, mlčte, nebo běžte skandovat tam, kam to patří. Na stadion.
Asi blbá karma. Nemám nic proti zkoumání vlastních možností a možností vesmíru. Naopak. Jenže když někdo úplně cizí začne bez vyzvání stav mých nohou dávat například do souvislosti se vztahem s matkou, mám chuť ho kopnout, tady a teď. Diagnóza není mezírka v sebelásce. A fakt ke mně nepromlouvá, aby mi srovnala životní hodnoty.
Do stejného ranku patří i ostatní řeči, co všechno vy byste, kdybyste. Jakože seděli, cvičili, hubli, nestresovali se, nehonili a nechávali si pomoct, navrch měli ošéfovaný příspěvky, pracovali pro radost a měli nebo neměli děti.
Tak schválně! 🙂 Neraďte a pusťte se do toho. I bez diagnózy.
Foto: Pixabay.