Miluji energii života. Ať už je jakýkoliv. Tu sílu, kdy se nadechnu a spolu se vzduchem do mě proudí poznání, že to půjde. Nějak. Jednou lépe a krásně. Jindy hůře, s tíhou srovnatelnou s vahou vagonu uhlí. Uhlí tak černého, že jeden je z toho celý ukoptěn. A celý vlak se řítí dál – rychle, kolikrát bez kontroly…
Zbožňuji ten pocit, když vím, že znovu vstávám ze dna. Z toho špinavého, kluzkého, smrdutého dna, na kterém se lstivě povalují beznaděj, netečnost a chmury. Pachuť a odér prohry a rezignace se mění ve sladký a voňavý nektar touhy, čerstvých začátků. Čas, kdy světlo a jasné barvy prorážejí tmu.
Dělá mě šťastnou, když mohu vidět a vnímat tuto proměnu také u ostatních bytostí. Být svědkem procesu přeměny kukly v motýla, Fénixe vstávajícího z popela. Každý to má v sobě. Věřím, že úplně každý má tu moc dostat se z propadů zase na startovní čáru stoupání. Každý má svoje dna i vrcholy.
Vnější okolnosti a lidé jsou nepochybně nepostradatelnou živou vodou, často naopak přiživují zmar, ale vůli, snahu a přístup si nikdo nikde nevypůjčí; naštěstí nejdou ani ukrást. Nataženou ruku je třeba sevřít, po postavené lávce je nutné přejít. Jáma se musí přeskočit nebo obejít, divoká vlna podplavat; lze rovněž zkusit naskočit na její hřeben a nechat se popovézt o kousek dál.
Je důležité, jaký vnitřní plamen v sobě každý rozdmýchá a nechá hořet. A tím jemně hřejivým teplem či intenzivním žárem pak dokáže povzbudit, někdy dokonce zachránit nejen sám sebe, ale i někoho dalšího, kdo sám teprve hledá zápalky a zápasí s dechem…
– Pamatuj, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životě má jen šedesát minut. –
Sofoklés
– Humor a trpělivost jsou velbloudi, se kterými se dostanu přes každou poušť. –
Africká moudrost
Foto: Pixabay
