Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám si pak tak sama. Díky! 🙂
Jenže teď mi trochu zatrnulo, a nejen proto, že jsem si původní, už vymazlenej sloupek omylem smazala z plochy a z disku, protože pořádek musí být. Začalo to poměrně nenápadně. Zkorporátněla jsem. Prostě organizační změna v jedné z mých dvou úžasných prací. No co, tohle už znám, všichni chcem bejt větší, lepší, produktivnější. V zájmu civilizace a klienta, jak jinak.
Blbý je, že já jsem přesně ten typ, co klidně nastoupí do jedný práce a zůstane v ní až do důchodu. Mě totiž těší takový ty věci, jako že vím, že se Vlastovi ze třetího má říkat Marku, že Bára z obchodního má fobii z verzatilek nebo že Adam funguje až od jedenácti, po bebečkách, cígu a kefíru. Protože já nějak dávám smysl až mezi lidma, minimálně pracovně teda, i když tam jen sedím, pozoruju cvrkot a občas si do sešitu kreslím kytičky. Fajn. 🙂
Je mi úplně fuk, že se mám rozvíjet od faxu ke kopírce a zpátky, akceptovat všechny výzvy, řešit incidenty a na workshopech dlouze hovořit o rozpočtu a respektu. Já vím, proč ve své práci jsem, co mi to dává, bere a trochu staromilsky mám za to, že nikomu do toho nic není, protože za mě přece mluví činy, tedy texty, ne? A makat na sobě můžu i sama, na to pomalovaný flipcharty a borce s koučovací příručkou nepotřebuju. Až na pár výjimek, ale o těch Jarda, Marián i Honza přes dvojtečky dávno vědí. 🙂
Průšvih je, že zrovna na týhle motivační alchymii to asi zatím stojí. Banda dospělých, samostatně myslících lidí se sejde na meetingu, aby si připomněli, co je smysl jejich práce a že klient je láska. Ježišikriste.
Banda dospělých a samostatně myslících lidí vyplňuje elektronická školení, v nichž je animovaní panáčci nabádají k ostražitosti přede vším a všemi. No jo, taky úhel pohledu, kdybych z toho ovšem nevyšla jako typickej podvodník, protože jsem tichá, efektivní, nechodím s ostatními na oběd a nevybírám si dovolenou. Bacha na mě! 🙂 Pajďulák totiž neví, že mám částečnej úvazek, tady se maká na sto pět procent minimálně.
Banda dospělých a samostatně myslících lidí chodí na schůze, vyplňuje tabulky, dokazuje vlastní efektivitu, dopisuje si a dává své nadřízené do kopie, protože bejt v emailu je víc, než bejt v obraze. 🙂
Banda dospělých a samostatně myslících lidí používá tajemné zkratky, protože času je málo a kolonek tolik.
Banda dospělých a samostatně myslících lidí dělá všechno možný, jen jaksi nestíhá pracovat. 🙂 O tom já něco vím, protože v pátek jsem za devět hodin poslala jeden email, vyřídila dva telefonáty a odmázla si sedm elektronických školení.
Zato jsem se dostala do rozhodovací paralýzy, protože mi nešlo dokončit instalaci aplikace na tabletu. Volám na helpdesk a nevím, jestli jde o problém s hardwarem (zmáčkni 1), s instalací (zmáčkni 2), s aplikací (zmáčkni 3), nebo s hesly (zmáčkni 4). Volba pro problém s mozkem a představivostí chybí. Zmáčkla jsem tlačítko kávovaru, odlomila čokošku, vyplavila frustraci a rozplakala se.
Tak jo. Nejsem flexibilní a nechápu se výzev, protože je zkrátka nechápu. 🙂 Aspoň zatím ne. Divný, když tabulky, papíry a zprávy vyplňuju celej život. Jenže nedobrovolně, kvůli diagnóze. Až donedávna jsem si od toho do práce chodila odpočinout a realizovat se tu po svém a mezi svými. Bejt v bandě.
A najednou mě diagnóza dohnala i tady.
Foto: pixabay
