„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří držet též hu…, eh, štábní kulturu. 🙂
Prý nás spojuje víc, než si myslíme. Samozřejmě. Například stoupačky a záludnost zvaná kročejový hluk. Díky němu vím, kdy sousedi cvakají vypínačem, zavírají notebooky, kloužou v ponožkách po linu, vyjíždějí vnitřkem vany ven, aby se jim tam vešla i kachnička, a že chodí čůrat. Jo, linem a zdmi se nesou běžně vcelku tiché věci, navíc ze stran a úhlů, kde prokazatelně nikdo nebydlí. Asi jsem na fyziku chyběla, ale slyšet, co kde komu kape, tiká, zvoní, ťuká či vrní, to je novodobý druh mučení.
Pochopte, není to moje, ale absolutně to poutá mou pozornost. Mnohem víc, než naplno puštění Kabáti, znělka zpráv nebo halasnej sex. Slýchám třeba zvuky skla, které někdo denně pokládá na dlažbu podlahy. Čili ten odvedle je buď sklenář, umělec, vyznavač zavařování nebo alkoholik. Hm, můj soused zabiják. K tomu v nepochopitelných časech kdosi pere a ždímá, pouští domácí pekárnu, odsávání nebo univerzální koupelnový větrák. Boží. Zároveň je většina moderních přístrojů vybavena alarmy a upozorněními, které konkurují zvonkohře orloje. Přinejmenším. No nic.
Taky bydlím vedle strojovny. To nebejvá dobrej nápad, ale on ten byt byl fakt nejhezčí. Potíž je v tom, že příslušnej výtah byl rozbitej už od začátku a teď se dostal do vysloveně apokalyptického stavu. Jezdí si, kdy chce a kam chce, dveře se otvírají a zavírají, kabina se klepe do stran a při tom všem ten krám vrčí a dělá neskonalej kovově dunivej kravál. Při každém dalším zhoršení to vypadá, že se vláda rozhodla epidemiologickou situaci řešit pověřením našeho domovníka detonací vnitřních prostor šachty a rozprášením vrchních partají.
Moje jedna plus okno nezůstalo pozadu a obživlo protestně taky. Odlepují se mi obrázky a kloužou po zdi dolů, knížky si samy lehají v knihovně, cvaká konvice a zásuvky, rupe nábytek, sem tam si odteče čůrek vody, zachrastí nádobí, zabliká mikrovlnka, pruhovatí telka, něco tu občas bzučí. Ledničku a průvan ani nepočítám. Asi mám další diagnózu, protože uschlý listy z kytek někdy odpadnou do žaluzií tak, že mě to v noci vzbudí. Pomoc!
K dovršení všeho teď ve dvě odpoledne venku kokrhá kohout. Ehm, na sídlišti. Fakt, slyším ho naprosto zřetelně. Přitom slepice nikde žádná. Až na tu uječenou madam zdola.
Foto: Pixabay
