Je sice duben a ještě tam podle rčení budem, ale mě už napadá téma, kterému se obvykle věnuji v květnu. EMOCE. Alespoň po několik minulých let to bylo vždy v máji.
Emoce mnohdy chceme řešit jako problém, ale to nelze. Emoce se musí prožít. Jinak nás mohou nejen zahltit, ale špatně zpracované i pohltit. A někoho na dlouho. Pak na nich lpíme a ony nás zasahují ještě v době, kdy nás jejich prvotní zdroj už nemůže ovlivňovat. Ale ovlivňuje. Zvlášť jiné emoce než radost. My pak LPÍME NA NEGATIVNÍM MYŠLENÍ a cítíme se dlouho špatně.
Byť jsou školy zavřené, všichni jsme každý den ve škole života. I v této škole, jak často nabádám, si máme dělat přestávky. Na svačinu, skotačení, zrelaxování. Prostě na doplnění sil, energie na další vyučovací hodinu i na snížení napětí.
Domácí vyučující by si také měli udělat chvíli pauzu. Nejen od vyučování, ale i od svých povinností, které stály bokem, když se věnovali ratolestem a probírali s nimi to, co jsme už dávno zapomněli… Takže je čas věnovat se hře.
Při ní se dostáváme do tzv. flow, kdy splyneme s tím, co děláme. Kdy jsme do této aktivity zcela ponoření. Hra nás však může pohltit též emocemi, jež se v našem těle rozlijí. Zvlášť soutěživí jedinci, kteří rádi vyhrávají a neumějí prohrávat. A nezáleží na tom, kolik vám je let. Znám jednu takovou bytost, která v dětství shodila hru Člověče, nezlob se! ze stolu a utekla. Prohra byla pro ni velmi silné sousto. Proto ji dnes netrápím radostnými výkřiky z výhry, které mi byly vždy blízké.
Taková prohra může člověka zasáhnout na delší čas. Při nezpracování se ukryje hluboko v podvědomí a mnoho let i desetiletí poté se může obdobný zážitek z neúspěchu dotyčného hluboce dotknout. Už to určitě nespojuje se silnými emocemi prožitými v dětství, a tak netuší, proč ho to tak vzalo, když se jiní se stejným prožitkem vyrovnávají daleko snáz. O nic vlastně nejde, ale on se cítí prohrou osobně zasažen.
Udělejme si tedy čas na PRAVIDELNÉ PŘESTÁVKY a věnujme se též hře. Při ní můžeme záměrně, VŠÍMAVĚ sledovat, co se v nás odehrává, když vítězíme nebo když se nám nedaří. Jak se mění naše „vnitřní prostředí“. Jak se náš zápal pro hru a radost ze společného dění mění v nechuť pokračovat, protože nám nepadne správná hodnota na kostce nebo nám nejde „list“ v kartách. Je zajímavé chvíli se ve svém nitru VĚDOMĚ pozorovat. Nikdo o tom samozřejmě nemusí vědět. Mohlo by vám to pomoci v době, kdy bude po „izolaci“. Společnost se pak zase ponoří do pracovního tempa, někdy spojeného se stresem, plynoucím ze snahy dohnat výpadek koronavirové doby.
Nabízím jednu z možných her na přestávku, již skoro všichni známe. V tomto pojetí je však jiná. Pro mě je zajímavým zpestřením a baví i odrostlejší „děti“.
ČLOVĚČE, NEZLOB SE, ale jinak! Cílem je také dostat své figurky do domečku. Ale nemáte je stejné barvy jako v klasické hře. Tady dostane KAŽDÝ HRÁČ 4 figurky, ale každou jiné barvy. Máte-li nasazenou například červenou a modrou a hodíte kostkou určitou hodnotu, můžete v hracím poli pohybovat JAKOUKOLI červenou či modrou. Klidně i tou protihráčovou, jež stojí blízko vašeho domečku. Nebo můžete být ti „hodní“ a přejedete protihráčovou figurkou vstup do jeho domečku, aby k němu musel absolvovat nový okruh. Máte-li nasazenou figurku barvy, kterou nikdo jiný nemá, hrajete jen s tou svou. Pokud ji ovšem někdo „hodný“ nevyhodí! Dojdete-li do domečku a už nemůžete figurkou pohnout, nemůžete v té chvíli hrát jinou figurkou stejné barvy.
Kouzelný prostor pro sledování svých emocí a jejich zpracování. Pro to, abyste si uvědomili, že je to opravdu jen hra. Že i když se vám v jednu chvíli nedaří, můžete si užívat radost protihráčů. Vychutnávat společnou blízkost. Sledovat, jak se na jejich tvářích rozlila radost, která se objevuje i v jejich fyziognomii. Nebo naopak. Pak se zase vede vám a oni to prožívají nešťastně. Můžete zároveň potomky učit, že se podílíme na vytváření svých emocí. Svým chováním, svými myšlenkami, svými prožitky. Že je však také můžeme změnit. Vědomě a všímavě. Pomocí DECHU.
Nebrat neúspěch jen jako PROHRU. Ale prožívat s druhým jeho ÚSPĚCH. To, že JSME SPOLU v ten okamžik. Jsou lidé, kteří jsou nyní opuštění, sami. Jak rádi by prohrávali ve hře… Protože právě teď třeba prohrávají hru s názvem ŽIVOT. A mnoho chvil jim už nezbývá, navíc jsou tak sami…
Naše moudrost tkví v tomto: JSME VDĚČNÍ ZA TO, CO MÁME PRÁVĚ TEĎ.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
