Karanténa stále trvá. Nemám ráda řeči typu, že špatnou situaci máme brát jako příležitost, každopádně jedno pozitivum mě k současné pandemii přeci jen napadá – kultura. Je to paradox. Za poslední dva měsíce jsem zhlédla mnohem víc filmů a koncertů on-line, než by tomu bylo za normálních podmínek. Souvisí to s mou introverzí. Musí být „svátek“, abych opustila dům. Samozřejmě se to nedá srovnat s aspektem o poznání horším – a tím je ekonomika. Zdá se, že velké festivaly v létě budou zrušeny, a už nyní umělci strádají. Každopádně myslím, že určité zpomalení denního režimu a trávení více času se svými blízkými a se sebou si naši pozornost zaslouží.
Mluvím sama za sebe a nerada bych generalizovala. A nerada soudila. Přistihla jsem se na počátku karantény s jistým vnitřním odsudkem lidí, kteří si na uvíznutí ve svých domovech stěžovali. Považovala jsem to za malicherný problém a znak jisté rozmazlenosti – máte jen sedět doma na zadku, co víc chcete? myslela jsem si. Ale jak čas postupuje, musím uznat, že i na mě už doléhá jistý stesk po kavárnách, setkávání s přáteli nad šálkem dobré kávy, o zrušení oblíbeného letního festivalu ani nemluvě. Každopádně si stále myslím, že naše země pandemii zvládá dobře (když pominu některá protichůdná nařízení), restriktivní opatření jsou nutná a musíme doufat, že se situace brzy zlepší. Musíme to zkrátka vydržet.
Ale abych byla konkrétní. Zamilovala jsem si balet. Až se pandemie uklidní, určitě vyrazím do divadla, kde jsem dlouho nebyla. Taky hodně koukám na dokumenty, třeba právě o tom, jak vzniká taková choreografie. Poslouchám spoustu muziky, pospolitost umělců a jejich on-line koncerty mě dojímají. Vše je takové tišší a pomalejší. A to mi vlastně vyhovuje. Cítím více pokory. Roušky se staly symbolem, ochota pomáhat je v naší zemi jednoznačně znát. Nakonec i já se přistihuji, že vnímám určitá pozitiva na tom špatném, co se právě děje. Jsem shovívavější, už tolik nesoudím a neodsuzuji. Třeba to máte taky tak. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.
Foto: Pixabay
