Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde.
Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač mě normálně buzeruje. A navrch se tváří, že to, co dělá, nedělá pro lov hlav a dalšího zboží, ale pro moje dobro a bezpečí. Že mi jako odlehčí tím, že bude přemejšlet za mě a provede mě nástrahami civilizace.
Čím víc bezpečnostních a ujišťujících vět musím odklikávat, tím ohroženější a nejistější se cítím. Usedám ke stroji jako dospělá kreativní bytost a do pár minut je ze mě roztěkaná, přednasraná a technologicky retardovaná uživatelka, co zvažuje nákup psacího stroje a úprk do světa bez signálu.
Ne, nechci zabezpečit účet tím, že zadám další tři e-mailové adresy, jméno omáčky a pejska, nebo dokonce telefonní číslo. A jsem si vědoma rizik tohoto kroku.
Ne, nechci stroj propojit s nikým a ničím, i když vím, že to mojí domácí pekárnu a rychlovarku dorazí.
Ne, nechci rozpoznávání obličejem, úsměvem či dotekem, protože bych ráda, aby z těchto verzí mé aplikace nadále profitoval hlavně můj muž a ti nejbližší. Živí nejbližší.
Ne, nezvážím nákup dalšího příslušenství ani navýšení a zrychlení úložiště. Ono by to takhle bylo rychlý dost, kdyby se neprudilo zbytečnými mezikroky.
Ne, nechci mít na dosah celej svět. Stačí mi prokousat se k textovému editoru a k pár oblíbeným stránkám, sem tam si něco prohlídnout, pročíst či sdílet. Pak net a windows zavřu a otevřu postaru pro změnu dveře. Od bytu nebo balkonu (ty od lednice zapřu 🙂).
Cookies beru, bude k nim kafe?
Ne, nechci slevu (jen za pár identifikačních údajů), báječnou soutěž o klíčenku (a pár identifikačních údajů), vzorky zdarma (už to znáte) ani lepší produkt podložený příběhem prozření pana K., co mi tyká.
„Heleno, váš názor je pro nás důležitý!“ Žádnej nemám. A to zaškrtnout nejde.
Ano, je fajn být v obraze, ale některé newslettery mě do něj cpou s láskou tak mocně, že jsem celá sedřená.
Ano, minule jsem sjížděla batohy a knížky, kafe, sešity a dvdčka. Jenže teď nechci nakupovat ani vědět, co báječného dělají nebo mají ostatní. Chci psát.
Psát, ne se odhlašovat, zavírat okýnka s reklamou, odmítat registraci a tlumit zvuk rozjuchaných či naopak antiseptických videí.
Jo, na obrázku je třikrát jedno celé auto a já nejsem robot. Myslím. Doufám.
Ale jistá si tak úplně nejsem. Potřebuju aktualizovat.
Foto: Pixabay