Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain!
Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad i ušima. Oni vypadají sošně, já pokrouceně, i když nátělník máme stejnej. Oni mají svou sestavu a já lino, na kterém když do rytmu zvládnu pár kroků (chůze, ne tance), tak euforií upadnu. Oni umějí kliky, protože je to sexy, já umím kliky, protože ruce mi v mnoha situacích suplujou nohy. Oni mají břicho vymakaný, protože je tělo v prostoru živí, já vyvalený, protože mě tělo v prostoru děsí.
A stejně chci tancovat jako oni.
Beztak cvičím celej život a nezdá se, že bych si kdy mohla odpočinout. Nikdo mi to totiž nedovolí. Špatně chodím, cvičit je přece v mém zájmu. Tečka. Jsem duší sportovec, potřebuju propotit tričko, takže mi na tom dlouho nepřišlo nic zvláštního. Nesnáším, když si připadám líná nebo když mi trvá se k něčemu dohrabat, proto jsem roky kejvala a věřila v povzbudivá hesla a herdy do zad. Přišlo mi, že to se mnou aspoň někdo myslí dobře.
Jenže nemyslí. To si akorát dost lidí zvyklo na to dělat z dospělých postižených jenom cvičence. Jejich úděl je neotravovat, dřít a hlásat do médií, že handicap je v ničem neomezuje. Ehe. Publikum jim zatleská, možná s jistým pocitem viny přispěje na charitu a jede se dál. Ještě že ty naše broučky sportovní máme, oni vědí, o čem je život.
Vědí jedno. Jenom cvičení to není, tak nám to prosím přestaňte cpát.
Až teď na prahu čtyřicítky se sem tam těch lékařů, co mi ordinujou denní pohyb, ptám: „A vy taky denně cvičíte?“ „To nesmíte tak brát, udržovat by se měl každej. A u vás je to životně důležitý.“ „Proč?“ „Když nebudete cvičit, zatuhnete a bude to mnohem horší. To byste koukala, jak byste vypadala, kdybyste tak nedřela.“
Aha. Já zapomněla. Teď je to totiž bájo. Udělám spoustu dřepů, a stejně venku nevylezu sama na chodník nebo nesejdu schody. Zvládnu hromadu kliků, a přesto si dole neotevřu těžký vchodový a údajně bezbariérový dveře. Mám slušnou fyzičku, a beztak mě v terénu spolehlivě předběhne někdo, kdo má pupek rozlitej přes kalhoty. Jsem vcelku mrštná, ale když autobus nelícuje k chodníku, sama do něj nenastoupím.
A ještě mám mít pocity viny, když tu nahlodávám něco neskonale logickýho nebo když to (i se vším tím cvičením) chci mít aspoň o fous jednodušší.
Připadám vám nevděčná? Frustrovaná? Nedejte se zmást. Život mě baví, a moc, i po těch pěti týdnech s houserem a s obratností mrože. Každej den jsem doufala. Že už to nebude bolet. Že už se normálně postavím. Že se ohnu i narovnám. Že mi ta berle nezůstane. Že nezapomenu jezdit na eskalátorech. Že dojdu až do potravin. Že nebudu mít následky. Že mi z toho nehrábne. Že si moje tělo pamatuje všechny ty propocený hodiny do rytmu a v nátělníku.
Pamatuje. A je to vážně tanec.
Foto: Pixabay
