Evoluční antropologové publikovali roku 2019 studii, podle které jsou některé stavy duševního zdraví adaptací na okolní prostředí a nikoliv nutně poruchou. Studii převzal časopis Forbes.
Dvojice amerických vědců ve složení Kristen Syme a Edwarda Hagena z Washingtonské státní univerzity provedla kritiku současného přístupu psychiatrie k duševním onemocněním a postižením. Článek byl publikován minulý rok v Ročence fyzické antropologie (Yearbook of Physical Anthropology).
Autoři ve své publikaci argumentují, že stávající vysvětlení, proč dochází k depresím a dalším duševním onemocněním (chemická nerovnováha v mozku), jsou prokazatelně mylná. Stejně tak neexistují diagnostické testy pro duševní postižení založené na biologii a současné technologie to ani neumožňují.
Stejně tak se ukazuje, že dědičnost některých onemocnění je malá, a ačkoliv roli v onemocnění hraje prostředí, ukazuje se, že i to se přenáší z generace na generaci (například rozvody). Navíc pro určení, co je nemoc, se používá kritérium statické odchylky, ačkoliv ne každá odchylka od normálu značí patologický stav.
Naopak se ukazuje, že deprese a posttraumatická stresová porucha jsou pouze adaptací na negativní vlivy prostředí a ADHD je rozporem mezi vývojem člověka a přísnými požadavky moderní společnosti ve školním prostředí.
„ADHD je možná dalším příkladem, u kterého slouží nálepka nemoci zájmům mocných (například učitelům a rodičům) na úkor bezmocných (například dětí). Je mnohem jednodušší hlídat ztřeštěné a nepozorné děti na lécích než předělat prostředí školy, aby se přizpůsobilo normální různorodosti ve vývoji,“ stojí ve studii.
Pediatrička Alison Escalante na výsledky této studie zareagovala článkem v časopise Forbes, kde mimo jiné uvádí, jaké důsledky by pro společnost mělo, pokud by se některá duševní onemocnění za taková nadále nepovažovala:
„Má někdo depresi, lékařskou poruchu mozku, nebo právě prochází depresivní adaptivní odpovědí na nepřízeň osudu? Nepřízeň osudu je něco, co můžeme překonat, zatímco duševní onemocnění je něco, co se musí vyléčit. Nálepky mají za následek velmi odlišné možnosti (řešení).“
I mezi několika lidmi s ADHD, které redakce Inspirante oslovila, panuje názor, že ADHD poruchou není.
„Souhlasím, že se jedná spíš o ‚poruchu‘ adaptace než problém v mozku, zároveň však po svých zkušenostech s detoxem a dietami si myslím, že i strava dělá mnoho. Tedy že ADHD je jak problém v těle (podle mě ne v mozku, ale spíš ve střevech), tak primárně reakcí na společnost,“ vysvětluje Aneta Nováková, studentka psychologie na Univerzitě v Coventry a externí spolupracovnice redakce, jejíž profil jsme nedávno publikovali.
Podle Štěpána V., zaměstnance roznáškové služby a dobrovolníka v kladenské potravinové bance, je také problém v přístupu k jedinci. „Jak říkala moje babička, která pracovala jako speciální pedagožka, většinou stačí pár dobře míněných pohlavků. Je potřeba dotyčným dát jasné hranice a držet se jich. Možná i ta metoda zalehávání není špatný nápad,“ říká. Sám byl v dětství vyloučen z několika mateřských škol a v patnácti letech ho rodiče poslali na vojenskou střední školu, což z něj podle něj udělalo pacifistu.
V hnutí za práva neurodiverzních lidí se otázka klasifikace neurodiverzity probírá mnoho let a má původ v hnutí za práva autistů. Po přehodnocení autismu jako nemoci volá například americká Autistická síť sebeobhájců (Autistic Self-Advocacy Network) a tuto myšlenku přebírají i další neurodiverzní jedinci, již autismus nemají.
Foto: Pixabay
