Celkem je u nás zhruba 40 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti. Výzkum zástupkyně ombudsmana, který analyzoval 256 rozhodnutí soudů z let 2013–2019, ukazuje, že omezení svéprávnosti je nejčastěji využívaným opatřením u lidí, kteří potřebují podporu v rozhodování. Nejčastěji soudy omezují svéprávnost při nakládání s majetkem. Průměrná částka, s níž mohou tito lidé nakládat, je 3170 korun, což je méně než životní minimum. Třetina lidí má dokonce méně než tisíc korun měsíčně. Všechny platby nad tuto částku za ně musí provádět opatrovník.
V téměř 40 % analyzovaných rozsudků soud rozhodl o omezení všech nebo téměř všech oblastí právního jednání. Téměř polovina lidí byla omezena také ve výkonu volebního práva. Přitom Úmluva o právech osob se zdravotním postižením vyžaduje, aby byla zajištěna ochrana zranitelných lidí tak, aby nedocházelo ke ztrátě svéprávnosti – například prostřednictvím institutu nápomoci při rozhodování nebo zastoupení členem domácnosti. Jejich využívání však brání fakt, že mnozí nemají žádnou blízkou osobu, která by jim mohla pomáhat.
Nejčastěji využívanou alternativou je ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, tedy zastoupení člověka rodinným příslušníkem či obcí, pokud si není sám schopen zajistit zástupce například sepsáním plné moci. Opatrovníka bez omezení svéprávnosti často využívají lidé, kteří jsou dlouhodobě v ústavní péči, a nehrozí tedy, že by se svým jednáním nějak poškodili.
„Je to rychlejší a pohodlnější než omezení svéprávnosti, zároveň člověk nedostane nálepku ‘nesvéprávný’, kterou vnímá většina těchto lidí velice úkorně,“ uvedla zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková. Dodává však, že nezbytnou podmínkou je, aby soud jednoznačně stanovil povinnosti opatrovníka. V podnětech na výkon veřejného opatrovnictví, které v rámci své působnosti šetří, se často setkává s tím, že lidem vadí již samotné rozhodnutí o omezení svéprávnosti a to, že někdo cizí má rozhodovat, jak naloží se svým majetkem.
„Pozitivní vliv mělo zavedení povinnosti soudů před vydáním rozhodnutí osobně zhlédnout člověka, o kterém rozhodují, či pravidelný přezkum svéprávnosti po třech, výjimečně po pěti letech. V jednom zkoumaném případu byl například posuzovaný zbaven svéprávnosti lidovým soudem v roce 1955. Další přezkum jeho svéprávnosti proběhl až v roce 2015. Soud jej tedy neviděl celých 60 let,“ uvedla zástupkyně ombudsmana.
Právník Jiří Černý, který se mimo jiné specializuje na zastupování klientů v soudních řízeních o svéprávnosti, uvádí vlastní zkušenosti: „Ve své praxi zastupování klientů v soudních řízeních o svéprávnosti se stále v obrovské míře setkávám s přístupem některých soudců, podle nichž je pro klienty nejlepší je ve svéprávnosti co nejvíce omezit. Podobně bohužel jednají někdy také advokáti, kteří vystupují jako procesní opatrovníci nebo znalci, jejichž posudkem se soudci řídí (podle výzkumu v 88 % případů). Pokud má obdobný odborně překonaný názor také veřejný opatrovník posuzovaného, je pak velmi náročné klienta před zbytečně silným omezením uchránit. Proto jsem rád, že byl uskutečněn výzkum, který přináší zásadní statistická data k této problematice,” říká Jiří Černý, který je také členem poradního orgánu ombudsmana pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením.
Od zásahů do svéprávnosti postupně v důsledku přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením upouštějí země po celém světě. Například Rakousko minulý rok zcela nahradilo svůj starý systém, který byl podobný tomu českému, novými způsoby zastoupení, jež nemají vliv na svéprávnost člověka.
Výzkum vznikl v rámci monitorování naplňování Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Zástupkyně ombudsmana analyzovala 256 rozhodnutí soudů z let 2013–2019, které jí zaslaly samotné soudy.
Výzkum ke stažení: Křižovatky autonomie. Praxe soudů při rozhodování o podpůrných opatřeních
Zdroj: Aktualne.cz
Foto: Pixabay
