Na tradiční výstup na beskydský vrch Prašivá jsem se minulý čtvrtek vydal pošesté. Akci, kterou pravidelně pořádá Roska Ostrava, vždy přálo počasí a sluníčko pálilo ostošest. Ale letošní předpověď byla všelijaká.
Bude to výšlap s pláštěnkami, nebo bez nich? Tuto otázku si kladli mnozí z těch, kdo se na Prašivou chystali. Sám jsem si do batohu přibalil modrou „větrovku“. Slouží mi už dlouhá léta a dešti odolávala i ve Vysokých Tatrách. Abych si stoupání usnadnil, vzal jsem si trekingové hole.
Sotva autobus zastavuje ve Vyšních Lhotách, zvažují účastníci, jestli mají pláštěnku vytáhnout z batohu. Tenhle problém nemám, nechal jsem ji doma, věřil jsem, že pršet nebude. Vyrážím a brzy se zdravím s Martinu Galischkovou i Jirkou Tisovským, kteří auto odstavili na malém parkovišti. To je zaplněno do posledního místa. Z auta vystupuje i bývalá primářka Neurologické kliniky ostravské Fakultní nemocnice Olga Zapletalová. Uznávaná lékařka, která se specializuje na léčbu roztroušené sklerózy, o mě pečovala od roku 1998. Loni odešla do důchodu. Za mnoho jí vděčím a jsem rád, že ji opět vidím.
Ale protože je nahoru zapotřebí vyšlapat zhruba 3,5 kilometru, vydávám se směr Prašivá. Dobře vím, že mě čeká zhruba hodinka a půl. „Tak jdeme, ostatní nás brzy stejně doženou, tak na co čekat,“ usmívá se Vlaďka Fanfrlová. Známe se z předchozích výšlapů i z dalších akcí Rosky. Ukrajujeme první desítky metrů a bavíme se o všem možném. Občas zastavíme, ale stoupáni je čím dál strmější, takže i přestávek přibývá. Po levé straně vidím pařez, na kterém při výšlapech pravidelně odpočívám. Tentokrát jen stojím. A začíná pršet. „Tak to meteorologové tentokrát trefili, skoro to vypadá, že nás ty mraky pronásledují už od Ostravy. Ale podle předpovědi by ten déšť měl brzy ustat,“ říká Vlaďka Fanfrlová.
Studenti Vyšší odborné školy mediální tvorby v Ostravě (VOŠMET), se kterými jsem začal jezdit na Prašivou už v roce 2022, jsou nejen mladší, ale mají i svižnější tempo. „Jestli chcete, zpomalíme,“ navrhují ohleduplně. Nakonec se domlouváme, že „pokecáme“ až v cíli na chatě. K té nakonec dorazí i další účastníci akce ostravské Rosky.
Největším lákadlem jsou borůvkové knedlíky
Po výšlapu míří první kroky většinou k výčepu, kde se dá objednat jídlo i pití. I venkovní stoly začínají obsazovat členové Rosky, ale i lékaři a zdravotní sestry z Neurologické kliniky FNO, kteří akci svých pacientů každoročně podporují. Ani letos si ji nenechal ujít vedoucí centra pro demyelinizační onemocnění docent Pavel Hradílek. Povídá si s Naďou Novákovou, předsedkyní Rosky Ostrava, hlásí se k němu i pacienti, kteří jej navštěvují v ordinaci. „Halušky, borůvkové knedlíky nebo třeba klobásku,“ uvažují nahlas ti, kdo se staví do řady u pultu. Na sladké nejsem, halušky nemusím, takže volím klobásu a jdu si přisednout ke stolu ke studentům Filipovi a Viktorovi. Povídáme si, také o tom, jak se mladým mužům z Mohelnice a Strážnice líbí život v Ostravě.
Zhruba půl hodinky před polednem vysvitlo i nad Prašivou sluníčko a po rozlehlém vrcholku se potulují skupinky. Někdo si jde prohlédnout dřevěný kostelík z první poloviny 17. století, studentky zamíří k houpačce, další si pochvalují krásné výhledy. Vydávám se k Jirkovi Tisovskému, který si mě na akcích Rosky často dobírá svými vtípky a suchým humorem. Stěžuju si mu, že mi to už občas málo myslí a na všechno potřebuju hodně času. Jirka mě chvíli poslouchá a pak suše dodá: „Snad nechceš učit do osmdesáti?“ Až po chvilce dokážu zareagovat a odpovím, že letos mi bude „teprve“ jednašedesát, takže na důchod musím ještě počkat. Pak se bavíme o všem možném, Jirka o autech a fotografování, já o problémech s kotlem v našem domě.
Mobil se našel, trekové hole zůstaly v autobusu
Naďa Nováková mi krátce předtím, než se vydávám na zpáteční cestu, říká, že na Prašivou letos dorazilo zhruba šedesát účastníků. „Bylo to takové na pohodu, nic jsme neorganizovali, naši členové se stejně znají. A jsme rádi, že nás i letos přijeli podpořit lékaři a sestřičky z FNO a studenti. Nakonec nám celkem vyšlo i to počasí,“ dodává předsedkyně Rosky Ostrava. To ještě netuším, že spolu nemluvíme ten den naposledy.
Z Prašivé sestupuju krátce po jedné, abych nezmeškal autobus ve 14.30. Ale ještě se vracím do chaty, protože jeden ze studentů, kteří se vydali dolů dříve, hlásí, že někde ztratil mobil. Ptám se chataře, pak vejdu dovnitř. Mobil nikde, ale zjišťuju, že jsem si tu odložil, ale už nenasadil svou kšiltovku s logem Realu Madrid. Děkuji osudu, že mou zapomnětlivost tentokrát nepotrestal. Mezitím student telefonuje, že mobil našel pod sedadlem v autě. Cesta dolů příjemně uběhla, v autobuse klimbám.
Když vystupuju opět v Porubě na parkovišti, rychle se rozloučím a zamířím k tramvajové zastávce. Osmička, která jede do centra, přijíždí do minuty. Kartou zaplatím jízdenku a… zjišťuju, že kšiltovka není poslední věc, na kterou jsem při výletě zapomněl. V autobuse jsem nechal trekingové hole. Takže vytáčím číslo Nadi Novákové, ale ta mě uklidňuje, že řidiče zná a o trekingové hole nepřijdu. Sláva!
Foto: autor
