Navrhuju v novém roce začít odspoda, ale přízemní rozhodně nebudem. 🙂 Povíme si něco o tom, jaký to vlastně je vzpřímeně stát. Nebo aspoň stát, ať nejsem tak náročná. Fakt je, že kdo má dětskou mozkovou obrnu a zatím stojí, ten se určitě brzy skácí a víc nebo míň úhledně si lehne. Většinou nechtíc, pokud zrovna neprodává žíněnky nebo karton pro kaskadéry.
Stát s touhle diagnózou je totiž zázrak. Je úplně fuk, jestli třímáte v rukou berle, hůlky, bodyguarda, logaritmické pravítko nebo jste drze nahoře bez (pomůcek). A nehraje roli ani to, jestli jste obutí v přeskáčích či mačkách a stojíte na pro vás zcela ideálním povrchu v meteorologicky dokonale bezchybných podmínkách. Jasně, pomoct to může, jenže obrněná logika občas způsobí, že se někde vymáznete právě proto, že k tomu konečně není žádnej objektivní externí důvod.
Není tak vůbec neobvyklý, že na vzduchu a přírodě závislej perplexák zvládne výstup na Sněžku a průlez Koněpruskými jeskyněmi, ale dva dny nato se rozplácne na rovným linu pod šňůrama v kočárkárně. Nebo nedokáže dojít s košem, protože mu tam, kde obvykle slejzá z chodníku, někdo postavil kolo. Může taky na zahradě vláčet větve a chroští, přitom ale nezvládne normálně z květinářství odnést kytku. Mimo barák si totiž potřebuje komíhat prázdnýma rukama do kroku.
A do třetice všeho dobrého možná doma leští vestoje na dvou bednách od whisky okna. Ovšem nikdo ho přitom nesmí vidět, mluvit na něj nebo chvátat a navrch se musí o sklo opřít zásadně nejdřív levou kyčlí a pak pravým ramenem. Kdybyste mu přinesli schůdky stejně vysoké a dokonce stabilnější než jeho stávající výzbroj, podívá se na vás úkosem. Na něčem tak nebezpečným a vratkým, jako jsou malé certifikované kovové štafle, přece pracovat nebude, to dá rozum. 🙂
Stabilita a obrna se v podstatě vylučují. Totiž – člověk s touhle diagnózou bez soustředění stát nezvládne. Jenže paradoxně čím víc se na něco soustředí, tím víc vjemů a pohybových stereotypů musí ve své hlavě i v těle přeprat a vymyslet je úplně novým způsobem. Bez legrace.
Vlastně tak někde hluboko uvnitř chroustá svou pozici v prostoru a snaží se přijít na to, jak čelit gravitaci, rozhýbat tělo, kolik má na to sil a co všechno může kiksnout. Což je únavný, náročný, někdy bolestivý, a hlavně neviditelný. A podobně jako program běžící na pozadí počítače to perplexáka spolehlivě zpomalí, otráví nebo se mu zavaří harddisk, tedy mozek. 🙂
Když se soustředit nebude (protože danou věc přesně tímto způsobem dělal už tisíckrát), nejspíš to zmákne. Ale jenom když bude v klidu a v pohodě a jeho pozornost neupoutá něco, co úkon rázem zkomplikuje nebo inovuje. Třeba ponožka na zemi, zvuk telefonu, vůně jídla nebo kolem letící čmelák.
Ano, chápete to úplně správně – s obrnou je vestoje pro tělo každá věc jedinečná a jako nová. Nestačí se naučit stát nebo chodit jednou provždy a univerzálně, i když i to má samozřejmě svůj nezanedbatelnej význam.
Podle vás se tamta holka venku s hůlkama děsně courá, ale ona přitom co dva metry přepočítává. Podvědomě dumá nad tím, jak moc má zvednout nohu, ruku, čemu všemu se musí vyhnout a jak přesně. A když se zarazí v kuchyni, tak proto, že kráčet sice umí, ale jít s čajem v ruce, skrz futra a ještě s vrnící myčkou za zády, to je úplně novej level.
Je zkrátka rozdíl projít dveřma do obýváku a do pokoje. Stát na koberci s kafem v ruce a poslouchat hudbu je jiná liga než na tomtéž koberci s tímtéž kafem vzpřímeně čelit uřvaný reklamě z televize. Jít bytem v úterý po probuzení není stejný jako ve čtvrtek odpoledne po telekonferenci. Zvednout nohu z lina je úplně něco jiného než zvednout nohu z dlažby. A to ani nemusíte být patolog. 🙂
Klidně se v tom nepitvejte a nechte údy ostatních ladem. 🙂 Ale věřte nám. Stát s obrnou je zázrak.
Foto: Pixabay
