Vždycky jsem si připadala tak trochu jako outsider. Jiné zájmy, jiné myšlení. Prostě „ta v koutě s knížkou“. Určitě ze mě mluví psychologické vzdělání, když řeknu, že potřeba „někam patřit“ se týká každého z nás. Takže i mě. Nutno dodat, že svoji vrozenou odlišnost jsem se naučila vyvažovat snahou zapadnout mezi kamarády a známé. A začala jsem zlehka: koukáním na seriály, které zrovna frčí. Zjišťuji, že je to fajn. Člověk má znenadání pocit, že ví, o čem se všichni ve společnosti baví, nachází s lidmi společné téma a z introverta se najednou stává poučený introvert aspirující na nervózního extroverta. Je důležité v sobě pěstovat pocit, že vnější svět je bezpečné a dobré místo, v kterém je člověk vítán. Každý si do vínku neseme jiné předpoklady a naše obavy lze kultivovat, když na sobě pracujeme. Třeba moje největší obava je samota. Ačkoliv jsem introvert a samotu cíleně vyhledávám, potřebuji uvnitř sebe sama mít pocit, že ze své ulity mohu kdykoliv vylézt a že mě tam něco čeká. Přátelé, koníčky, práce. Přijetí, které se buduje od narození.
Výchova má velký podíl na tom, jak sami sebe a druhé vnímáme. To je taková fajn poučka. A lze si ji opakovat celý život, protože po celý život je to aktuální téma. Naše vybudované sebepojetí zasahuje do našich vztahů, práce a kvality života. Já mám třeba vrozené nízké sebevědomí a sklon vracet se do minulosti. A to mě někdy zbytečně limituje. Připadám si horší nebo jiná než ostatní a ne vždy je to projev mé přirozené uměřenosti – někdy je to prostě pochybnost. Pomáhá mi psaní. A to je vlastně docela dobré. Psaní je tiché myšlení a myšlení inspiruje a posouvá. Taková lehká procházka přírodou vlastní hlavy. Procházka, kdy si pročistím hlavu a odpočinu si. To je psaní. Takže jdu protřídit svoji knihovnu a něco si přečíst. Abych se obohatila od ostatních autorů a pak zase něco napsala. Přirozený koloběh myšlení.
Foto: Pixabay