Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne?
Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂
Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden radil a několik sledovatelů. Zároveň poblíž postává jeden váhal, co v ruce žmoulá láhev s vodou a flastry a neví, zda do řeže vstoupit, a druhej praktik s číslem záchranky a policajtů na displeji.
V ideální divácké vzdálenosti se vyrojí hlouček komentátorů, co se hlasitě rozčilujou nad tím, že byla jen otázka času, kdy si tu někdo namlátí, a už je to tady. Někdo (jinej) by to měl konečně řešit a vznést to na zastupitelstvu! 🙂 Následuje série závažných historek o štěrku, bolavých kloubech a zádech, i když tady slečna je ještě mladá, že jo.
Nedobrovolné ulehnutí na zem má zároveň několik dalších zákonitostí.
Bez zdvihače nemá dobíhač ke komu dobíhat a radil komu radit. Jde o křehký ekosystém, kde si bez toho hlavního poležíte, neboť ostatní členové hypotetické nápomocné smečky vám se svou neinvazivní povahou rádi dopřejí soukromý dialog s trávníkem. Přece nebudou rušit, co když jen zkoumáte žížaly. 🙂 Kdyby o něco šlo, někdo by přece už dávno něco udělal.
Je-li zdvihačem žena, počet dobíhačů a radilů narůstá exponenciálně.
Je-li zdvihačem hezká žena, smečka začne oprašovat ji a vás zpraží pohledem, že jste ji zamazali od krve.
Je-li zdvihačem chirurg, při zdvihání vám nahodí rameno, nehtem vyndá největší šutry z rány na koleně a vaši bledou mlčenlivost přeruší bodrým „to se vsákne“. Pak sedne na kolo a odjede.
Je-li zdvihačem absolvent aplikovaného time managementu, během stavění vás na nohy si vyřídí dva důležité hovory a krvácení bryskně zastaví vizitkou. Váš úraz si následně zapíše do kalendáře a poděkuje za produktivně strávený čas.
Je-li zdvihačem absolvent jakéhokoliv jiného rozvojového kurzu, sedne si k vám na bobek, zahledí se vám do očí a praví: „Vidím, že jsi upadla a teď tu ležíš. Řekni mi, jak se cítíš a jak ti mohu pomoci.“
Je-li zdvihačem kuchař, snaží se vás rozesmát tím, že to má přece na salámu. Když vás poskládá na lavičku a otře fleky z kolen, svěří se, že k večeři bude lečo.
Je-li zdvihačem váš rodič, zpomalí, otočí se a řekne: „Neválej se a pojď“, případně „Ti říkám pořád, že máš vytáčet tu špičku.“
Je-li zdvihačem vaše drahá polovička, záleží, v jaké fázi vztahu jste. Při namlouvání a počáteční zamilovanosti chcete vy studem umřít, ale on vás něžně drží za ruku a pronese: „Beruško, nech ležení na doma. Už tam budem, dáme si pusu a kafe.“ Při vášnivém období vám během pomoci kouká na zadek a špitne: „Sekne ti to. Nechceš zůstat ležet?“ Během partnerského stereotypu vás táhne za ruku se slovy, že musíte pohnout, protože za chvilku začíná fotbal. A v krizi chcete vy přežít a on umřít. Po rozchodu se zdvihač metamorfuje na radila nebo komentátora.
Dozví-li se o pádu biofarmář, půjde po vás asanovat trávník a zkontrolovat kobylky.
Dozví-li se o pádu vyznavač moci přítomného okamžiku, pogratuluje vám a optá se, jestli se uzemnění necítíte přece jen mnohem lépe.
Dozví-li se o pádu váš fyzio či trenér, na další lekci vytáhne overball a skripta o středu těla a svalech pánevního dna.
Dozví-li se o pádu vaše kamarádka, probere s vámi, kdo kde stál, co měl na sobě, kam kdo šel, jakým tónem na vás kdo hovořil, kdo byl sympaťák, komu co slušelo, a optá se na strupy, boule a modřiny. Večer pro jistotu zavolá znova, solidárně s vámi nadává na patník a ujistí vás, že zřítit se byl dobrej tah, protože tamten si vás konečně všiml. A ano, i od škváry a s jednou botou jste samozřejmě k pomilování.
Dozví-li se o pádu kamarádka matka, je připravena vám donést vlhčené ubrousky, až půjde s drobotinou na procházku a dodělá domácí jogurt, takže pozítří. A uklidní vás, že prckovi se to nedávno stalo taky a úplně se zahojil.
Dozví-li se o pádu váš milenec, chce vědět, kde přesně jste se pochroumali a jestli pondělí platí.
Dozví-li se o pádu zvědavá sousedka, přijde jí podezřelé, že jste tam leželi sami. Něco jí asi uniklo.
Dozví-li se o pádu kolegové z korporace, neudělají nic, protože od čeho je sick day. Kolegové z neziskovky se zamyslí a zvažují rozpracovat nový projekt o molitanu pro tělesně postižené chodce.
Dozví-li se o pádu váš šéf z médií, navrhne vám o tom napsat článek a ujistí vás, že to nespěchá, stačí zítra.
Pokud se o pádu nedozví nikdo, nevíte, jestli je to pro vás dobrý, nebo špatný. Dobrý, že se nic nestalo a vás berou se vším všudy, a špatný, že si vás nevšímaj a nikoho nezajímáte.
Je těžký vybalancovat, jak moc a při čem přesně být radši neviditelná. Vstát má totiž někdy smysl jen proto, že jste u toho.
Díky, že máte koule přijít blíž. A sem tam zůstat.
Foto: Pixabay
