Jen co se vzbudíme s novým dnem, stárneme. Uléháme-li do peřin za odpočinkem a nočním spánkem, stárneme. Přibývají nám vrásky a nemilé defekty. Roky utíkají. Stárneme.
Objevují se rovněž jizvy. Někomu čerstvé po operacích, zraněních. Jiné se naopak zacelují. Některé se znovu otevírají; potřebují opět vyčistit, získat prostor k potřebné regeneraci. Stejné to může být s jizvami a šrámy na duši. A často spolu všechny souvisejí…
Osobně bych ani nespočítala hodiny odžité v lékařských zařízeních. Od tří let jsem trávila – nebo spíš „byla ‚trávena‘ a nechala se otravovat“ – mnohými hospitalizacemi, vyšetřeními, operacemi a různými nepříjemnými zákroky. Kromě občasného vztekání se, brblání a výživného pláče jsem se většinou snažila držet se v lati. Být poslušná a statečná holka s úsměvem na tváři. Nést břímě patřičně zpříma, trpělivě, s bujarým nadhledem.
Trápení a strach však nade mnou vždy visely jako těžká deka. Každou chvíli jsem je odfoukla coby prach a nežádoucí smítka, vybrečela v slzách do polštáře nebo je nechala odvát do korun stromů a huňatých mraků. Zeměkoule se otáčela kolem své osy dál, vše se zdálo být celkem v pořádku. Jednoho dne jsem zjistila, že se z toho všeho točí hlava hlavně mně, a to pořádně. Pevná půda pod nohama byla ta tam. Už stačila jen jiskřička; jakýkoli malý náznak nebezpečí a zásobník plný horkého popela se vzňal.
Postačovalo, abych zaslechla projíždějící sanitu, houkání sirén, signalizaci fritovacího hrnce nebo alarm v obchodním domě, ucítila pach dezinfekce, zahlédla chladná zářivková světla – vlastně cokoli, co mi mohlo připomenout pípání přístrojů na operačním sále, nemocniční atmosféru. Ukázkový záchvat paniky z medicínských skript byl na světě. Po každém sesypání jsem se ujišťovala, že takový držák jako já se jen oklepe a jede dál! Příště to bude lepší! Úplně dobré, výborné, na mě si jen tak něco a někdo nepřijde! Správně tušíte, že přišly. Další záchvaty paniky, pokaždé o něco silnější. Nechala jsem divoké koně cválat rychle a daleko, ovšem já už jsem nezvládla vyjít z bytu. Vůbec nemluvím o situacích, když jsem potřebovala na kontroly k lékařům, zůstat v nemocnici, absolvovat nové operace.
Běsy se promítaly i do dalších oblastí života. Jako kdyby s každým ukrojeným kouskem těla byly odkrajovány i úplně jiné části mé osobnosti. Kdo doopravdy jsem, co zbylo? Uzlíček pocuchaných a zašmodrchaných nervů krčící se za křečovitým a vyděšeným úsměvem. Někdy nastanou situace, kdy ani tvrdá dřina na sobě sama nestačí.
Závěr? Vlastně – nový začátek: od loňského podzimu „zobu“ antidepresiva, tabletku denně. Napsala mi je lékařka před vážnější operací. „Budkoprášky“ jim s úsměvem říkám. Léky určené na depresi, úzkostnou paniku a obsedantně kompulzivní poruchu – přesně moje svatá trojice. Jinak by se mi asi brzy roztrhlo srdce od tlaku v závratných výšinách, mozek by se zavařil od tepajících hrůzných myšlenek, tělo zkolabovalo vyčerpáním, nevyspáním… Probrečená každá televizní reklama by z toho všeho byla jen úsměvnou záležitostí. Prodloužená jízda na centrifuze dvacet čtyři hodin denně není procházka zahradou voňavých růží. Bez pomoci nakonec mohou zůstat jen trny.
– Psychické trauma nelze vyléčit tím, že se mu člověk bude vyhýbat a ustavičně ho potlačovat. –
Hilary Boyd
– Chceš-li létat, musíš nechat za sebou vše, co tě táhne dolů. –
Toni Morrison
Foto: Pixabay
