Ondřeje Nádvorníka, devětatřicetiletého muže z Ostravy, postihla poporodní dětská mozková obrna lehčího stupně. „Jsem částečně pravostranně ochrnutý. Narodil jsem se jako jedno z dvojvaječných dvojčat v sedmém měsíci a pobytem v inkubátoru se mi do určité míry poškodil i zrak. Mám také řečovou vadu,“ vysvětluje, jaké „dary“ mu sudičky nadělily do rubriky zdravotní stav. Přesto to není člověk zatrpklý, ale je na něm poznat, že se životem baví, a mě „dostává“ svým bublajícím smíchem, díky kterému mi dokáže zlepšit náladu.
Absolvoval jste Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obor česká filologie. Proč jste si právě tuto univerzitu a zmíněný obor vybral?
Já nikdy kloudně nevěděl, co se sebou dělat. A to mi zůstalo. To ostatně za chvilku poznáte sám. Vždycky mě zajímala fůra věcí. Po studiu filozofie a latiny jsem krátce zatoužil, když jsem byl v maturitním ročníku na gymnáziu, protože mě tyto předměty nadchly. Ale mým největším přáním bylo dostat se na FAMU na scenáristiku. Jako patnáctiletý jsem totiž uviděl Šmídmajerův dokument Drž se toho snu a strašně jsem se zhlédl v jeho aktérovi Miloši Formanovi. Pocítil jsem k němu tak neskonalou sympatii a blízkost, až jsem si řekl, že musím dělat to co on. A cesta k režii vedla u Formana přes studium scenáristiky. Ale na tu školu jsem se nakonec vůbec nepřihlásil, protože mi došlo, že i když jsem notně sečtělý a umím psát, vůbec nedokážu fabulovat. Hned můj první pokus o napsání povídky ztroskotal, neboť mě přestaly zajímat postavy, jimiž jsem ji zalidnil. Nakonec jsem v Olomouci vystudoval obor česká filologie, k čemuž mě vlastně dotlačil můj nevlastní děda Drahomír Šajtar, který byl literárním historikem a kritikem a zabýval se hlavně Petrem Bezručem a jinými literáty Moravskoslezského kraje. Je pravda, že čeština a literatura mě vždycky bavily, zatímco u jiných věcí se vytrvale střídal zájem s nezájmem. Kdykoli o něčem mluvím nebo píšu, vyznávám tím lásku mateřštině. Miluju češtinu a slovenštinu a vůbec česko-slovenskou kulturu a jsem moc vděčný za to, že je mohu poznávat a těšit se z nich.
Jste redaktorem a korektorem tiskovin vydávaných Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě. Jak dlouho už v NDM působíte a čím je pro vás divadelní prostředí zajímavé?
V Národním divadle moravskoslezském dělám už třináct let, vztah k divadlu mám odmalička. Jako dítě jsem se zamiloval do loutkového divadla a chtěl jsem být oponářem, jelikož mě tuze vábila sametová opona. Dodnes miluju samet a loutky. A taky dřevo a řezbáře. Ironií osudu je, že právě hlásku „ř“ neumím vyslovit. Dokonce jsem uvažoval o studiu divadelní režie, čímž se vracím k tomu, že jsem vůbec nevěděl, které povolání by pro mě bylo to pravé. Ale osudovým okamžikem mého života bylo, když jsem ještě v předškolním věku díky babičce a tátovi poznal tvorbu Voskovce, Wericha a Ježka a doživotně si je zamiloval. Chtěl jsem dělat to co oni, leč osud tomu chtěl jinak. Stejně tak mě ovlivnili i Smoljak se Svěrákem, takže vůbec nejradši mám autorské divadlo. Mohu vám zodpovědně říct, že divadelní prostředí není ničím výjimečné a lákavé, jak by se někomu nezasvěcenému mohlo zdát. Protože atmosféru daného pracovního prostředí vždycky a všude vytvářejí mezilidské vztahy. Na divadelním prostředí je snad nejzajímavější to, že v něm nepanuje tuhá pracovní kázeň a přátelská soudržnost mezi umělci a lidmi z administrativy. Bylo mi řečeno, že před sametovou revolucí se lidi z obou skupin měli rádi, rádi se měli i umělci mezi sebou, dokonce jezdili na společné výlety, teprve po roce 89 tyto vřelé vztahy mezi některými postupně chladly. Mohla to způsobit i pýcha na obou stranách, kdy si jedni začali myslet: Já jsem umělec a kdo je víc! a druzí zase: Já jsem obchodník, manažer, úředník a kdo je víc! Nejvíc si u nás v divadle rozumím s kluky z technického úseku, především s kulisáky, zvukaři, osvětlovači a také vrátnými. To jsou báječní chlapi, neokázalí, jsou vždy sami sebou.
V diplomové práci jste se zabýval třemi textovými verzemi Seifertovy Písně o Viktorce, napsal jste i studii o dvou překladech Jarryho Krále Ubu. Srovnával jste ty, které pořídili Jiří Vokovec a později jeho bratr Prokop Voskovec. To už jsme se dostali do oblasti literární teorie a kritiky…
Budiž řečeno, že jsem se žádným srovnáváním nikdy zabývat nechtěl. Jenže když se postupně začala objevovat kritická vydání spisů Jaroslava Seiferta, vynořilo se i téma mé diplomové práce. Ve shodě se svým názvem Seifertova Píseň o Viktorce jako problém literárněhistorický a textologický obsahuje dvě pojednání. Název druhého z nich plně osvětluje to, o co mi v něm šlo: Stylistika textových variant v Seifertově Písni o Viktorce a její vliv na kompoziční výstavbu díla. A když jsme u nás v divadle připravovali Jarryho Krále Ubu, napsal jsem do divadelního programu studii, která srovnávala dva překlady této francouzské hry. První z nich pořídil v roce 1928 Jiří Voskovec, druhý jeho bratr Prokop (vyšel spolu s dalšími Prokopovými překlady v roce 1961). Díky detailní analýze obou textů jsem zjistil, že nejde o dvě samostatná díla, ale o jeden a týž variovaný překlad. Podařilo se mi prokázat, že Prokop Voskovec překlad Jiřího Voskovce pouze zrevidoval a upravil. Některé jeho zásahy mu prospěly, jiné (a těch bylo víc) snížily jeho estetickou hodnotu. Nicméně Jiřího překlad vydal Prokop pouze pod svým jménem, což nemohlo být kvůli tomu, aby jej kryl, protože Jiří Voskovec nebyl v té době na indexu a směly se vydávat jeho věci.
Netajíte se tím, že máte rád i poezii. To také není pro současnou mladou generaci typické a není dáno každému, aby poezii porozuměl. Kdy a čím vás oslovila?
Poezie mě musela uchvátit už v dětství, ale soustavně jsem ji začal číst až od 16 let. Do té doby jsem upřednostňoval prózu. V tomto věku jsem napsal první kloudnou básničku, poprvé přečetl Máchův Máj, a prožil tak omamnou závrať z jeho krásy. Pak jsem díky dědovi poznal poezii Jiřího Ortena, což byl pro mě další zázrak. Ale ze všech básníků je mi nejbližší Jaroslav Seifert. Jeho verše jsou navýsost melodické a něžné. Přiznám se, že se daleko víc nechávám zlákat zvukem veršů než jejich obsahem. Věřte mi nebo ne, ale poezii není třeba rozumět, poezii je třeba prožít. Mnohem důležitější je totiž atmosféra, kterou báseň vykresluje, než o čem je. Pražští strukturalisté Mukařovský a Jakobson dokázali, že v umělecké literatuře jsme víc zaujati tím, jakým způsobem je něco vyjádřeno, než o čem se mluví. Naše pozornost je přiváděna k jazyku samotnému, prožíváme sám akt vyjadřování, mluvení. Proto tradiční školská otázka Co tím chtěl básník říci? je úplně scestná. Básník to totiž kolikrát ani neví a je sám překvapený z toho, co napsal. Kromě toho základní vlastností poezie je mnohoznačnost, a tudíž neexistuje jediná možná interpretace. Nelze ani s jistotou říct, která interpretace je správná. Buď jsou správné všechny, nebo žádná. Jednoznačnost patří k vědě, technice a k právu, nikoli k umění.
Jak se vyrovnáváte s tím, že v důsledku koronavirové epidemie je kulturní život výrazně omezen? Máte návod, jak si kulturu v sobě udržet?
Koronavirus nám dává příležitost k tomu, abychom se naučili vidět výhody ve všech věcech, abychom se naučili koukat vždy na to lepší, co se nám v konkrétní situaci nabízí. Když nemůžu do divadla nebo na koncert, můžu se například věnovat tomu, na co jsem dosud neměl čas; zkrátka využiju další možnosti, které mám. V tom tkví pravý optimismus. Zaměřím se jen na to, co je na této situaci dobrého. Vždycky to může být ještě horší a právě taková dramatická situace mě učí radovat se z maličkostí. Být rád za to, co je, a vážit si toho, čeho jsem si dřív nevážil a nebyl za to dost vděčný. Herci, zpěváci, muzikanti, tanečníci a showmani vůbec se učí osvobodit od závislosti na obdivu a penězích publika a diváci se učí osvobodit od závislosti na svých oblíbených umělcích. Covid nám mimo jiné ukázal, jak některá povolání přeceňujeme a jiná podceňujeme. A také to, že člověk nebude šťastný, když mu nebude stačit, co má. Je nutné, abychom si i za těchto tíživých okolností udrželi spokojenost a řešili věci s co největším klidem.
Na závěr mi dovolte osobnější otázku. Jak se vyrovnáváte se svými zdravotními handicapy?
Vězte, že každá nemoc činí člověka pokorným. Není proto špatná. Díky ní se toho o životě, o lidech a hlavně o sobě hodně dozvíte. Donutí vás přemýšlet o věcech, o kterých byste nikdy nepřemýšleli, kdybyste byli zdraví, jste vděční za všechno, co vám ta nemoc dovolí, a radujete se z toho, nad čím jiní mávnou rukou. Víc soucítíte s druhými a uvědomujete si nutnost naprostého a bezvýhradného přijetí. Ale hlavně: Já se díky této nemoci učím milovat sám sebe takového, jakým jsem, a to je velká výhra.
Foto: archiv Ondřeje Nádvorníka
