Speciální potřeby? #zOutu

Kdo si už delší dobu čte mé sloupky, ví, že se často zamýšlím nad tím, jak pojmenováváme věci kolem sebe. Dnes se k této tradici vrátím a zamyslím se nad souslovím, které často potkáváme: speciální vzdělávací potřeby.

Asi to nemusím blíže představovat. Děti se speciálními potřebami. Uchazeči se speciálními vzdělávacími potřebami. Kdyby sem přiletěl Marťan či jiný mimozemšťan, nejspíš by si pomyslel, že takoví lidé potřebují během vyučovací hodiny sedět na sametovém polštářku a při přijímacích testech si pouštět do sluchátek Princovy dosud nevydané písničky, jinak se nebudou správně soustředit.

Pravda je taková, že speciální potřeby… nejsou nijak speciální.

Ano, vím, že mi řeknete, že většina lidí nepotřebuje odečítač obrazovky. To nezpochybňuji. Ale stejně tak většina lidí nepotřebuje boty velikosti 48. Když má někdo velkou nohu a potřebuje nové boty, neřekneme o něm, že má speciální potřebu na boty. Řekneme jen, že má nadměrnou velikost.

Potřeby všech lidí na světě jsou vesměs stejné: jíst, pít, bavit se, odpočívat. Každý si je však zároveň realizujeme svou cestou, a to i tehdy, když nemáme žádné postižení. Pokud znáte slavnou karikaturu, na které člověk promlouvá k opici, slonovi, rybě, lachtanovi a psovi se slovy: „Abychom vás spravedlivě ohodnotili, musíte podstoupit stejnou zkoušku: Prosím, vylezte na tento strom“, nejspíš tušíte, na co narážím.

Tento svět je bohužel uzpůsoben jen intaktním lidem: bezbariérový přístup není samozřejmostí, znakové jazyky nemají stejnou prestiž jako mluvené… Ale je to jen a pouze o nastavení naší společnosti.

Lidé bez hudebního sluchu jsou samozřejmě také nějakým způsobem omezení. Těžko se stanou virtuosy v hudebním tělese. Nicméně mohou dělat prakticky cokoliv jiného a nikdo se jich na hudební sluch ptát nebude. Nikdo je nebude vyhánět ze škol, aby náhodou nepoškodili jejich nadané děti. Nikdo se nebude zdráhat je zaměstnat, protože údajně neodvedou stejně dobrou práci jako ostatní. Nikdo nebude financovat výzkumné projekty, které budou mít za cíl je rozpoznat v prenatálním stadiu a pak je nějak modifikovat.

Jak řekla hromada lidí přede mnou: Každý z nás je něčím speciální.

Foto: Pixabay

Picture of Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ