Určitě jste už zažili pocit, kdy se vám do něčeho hrozně nechtělo nebo jste byli unavení a nesoustředění a nejradši byste si odpočinuli. Přesto jste zaťali zuby a jeli dál. Někdy to samozřejmě jinak nejde, jindy nám v odpočinku brání jen vlastní pocit viny – co když toho neudělám dost? Co když budu vypadat jako lenoch?
Všude slyšíme, že musíme být za každou cenu produktivní a pracovití; i svůj volný čas bychom se měli snažit naplnit co nejsmysluplněji prací na sobě nebo něčím jiným, co společnost dostatečně uznává. Takový tlak na výkon je však dlouhodobě neudržitelný, vede ke zhoršování psychického i fyzického zdraví a často i k vyhoření a celkovému kolapsu. Navíc je dokázáno, že paradoxně snižuje samotnou výkonnost. Ale co dělat, když ten tlak cítíme všude kolem nás a zvykneme si na něj natolik, že ho pak uplatňujeme i sami na sebe?
O tom mluví ve své knize Laziness Does Not Exist (Lenost neexistuje), která bohužel zatím česky nevyšla, psycholog* Devon Price. Popisuje v ní, jak se zmíněný tlak na výkon vycházející z protestantské formy křesťanství, kterou vyznávali kolonisté v Americe, postupně rozšířil do celého našeho civilizačního prostoru. Označuje ho jako „Laziness Lie“ – lež o lenosti. Ta dnes tvoří základní kámen nejen pracovního trhu, ale prostupuje i celým naším životem. Čím víc se navíc člověk liší od „normálu“, tím více se musí snažit tuto svou „chybu“ vykompenzovat tvrdou prací v rámci své společenské role.
Po naprostém zhroucení z přemíry stresu poznal autor na vlastní kůži, jakou cenu člověk zaplatí, když se tomuto tlaku poddá. Začal se proto tématu věnovat hlouběji a pomocí pečlivého sociologického výzkumu, rozhovorů s odborníky a mnoha příkladů z vlastního okolí tak v knize postupně odhaluje, jak konkrétně na nás tato lež působí a jak lze proti ní bojovat. Vysvětluje přitom, že nám tato lež sugeruje tři „podlži“: že naše hodnota spočívá v tom, jak jsme produktivní, že nemáme věřit vlastním pocitům a že bychom toho vždycky mohli dělat víc.
Největší pozornost přitom věnuje pracovnímu životu, protože v práci trávíme nejvíc času – a často víc, než je pro nás zdravé. Díky moderním technologiím a práci z domova se stírají rozdíly mezi zaměstnáním a volnem a doba strávená prací se tak čím dál víc prodlužuje. Pandemie tento trend jen uspíšila. Pokud to jen trochu jde, radí proto autor stanovit si v zaměstnání pevné hranice, využívat veškeré volno, dodržovat přestávky a striktně rozlišovat mezi pracovní a nepracovní dobou. Z dlouhodobého hlediska potom doporučuje zamyslet se nad tím, jaký typ činnosti vám přináší největší uspokojení, co vám dává pocit radosti a naplnění, jakými lidmi se chcete obklopit nebo co potřebujete k tomu, abyste se cítili fyzicky v pohodě.
Lež o lenosti však pronikla i do našeho volného času. Například ten v úvodu zmiňovaný pocit viny prožívám často. Měla bych se teď opravdu dívat na seriál, když bych mohla třeba číst odborné články, učit se cizí jazyk, shánět nové klienty nebo uklízet? Odpočinek je ovšem pro naše celkové fungování naprosto zásadní a Price nás nabádá, abychom se při něm zkusili soustředit na prožití přítomného okamžiku bez výčitek. Doporučuje přitom cvičení, které jí poradil její terapeut: chvíli nedělat vůbec nic, jen se soustředit na své pocity, případně si je zapsat. Člověk tak sám sobě může lépe porozumět.
S tím souvisí i možná překvapivý pohled na sociální média a často vysmívané projíždění facebookové zdi nebo jejího ekvivalentu na ostatních sociálních sítích. Podle Price totiž navzdory obecné představě produktivitu zvyšuje, protože s pauzami se člověk následně lépe soustředí. Nic se však nesmí přehánět a být neustále na příjmu a reagovat na spoustu různých zpráv a upozornění také není žádoucí. Samotná přemíra informací, které se k nám valí především z internetu, také přispívá ke stresu a přetížení. Naše mysl pak nejen že není schopná tolik informací zpracovat, ale ani je udržet. Informace je proto třeba filtrovat a vyhýbat se sekcím komentářů, kde se obvykle strhávají vášnivé hádky. Nenechat se zahltit a pečlivě si vybírat, jaké informace k sobě pustíme a v jakém množství, není lenost, ale nutnost pro spokojený život.
I ve vztazích často míváme pocit viny, například nás trápí, že nejsme dokonalými partnery nebo rodiči. Kvůli tomu si často nedokážeme stanovit jasné hranice a necháme se využívat, nebo sami pro druhé děláme mnohem víc, než je potřeba. I tady Price doporučuje trochu zdravé „lenosti“, naučit se říkat ne a stát si za svým.
Při čtení téhle knihy mi připadalo, že vlastně všechno, co se tam píše, by mělo být jasné a samozřejmé, bohužel tomu tak není. Pokud proto máte pocit, že byste potřebovali trochu zvolnit a přehodnotit, co je v životě důležité, ale nevíte, jak na to, je to kniha pro vás (pokud umíte anglicky). Jestli se vám nechce kupovat a číst celou dlouhou knihu, vychází ze stejnojmenného eseje (viz níže). Třeba se jednou dočkáme podobného díla i česky, zatím si můžeme spolu s autorkou aspoň připomenout důležitou pravdu, kterou celou knihu uzavírá: „Pořád se učíme. Nikdy nebudeme dokonalí, a je to tak v pořádku. Úplně stačí, kým jsme teď.“
Původní esej: https://humanparts.medium.com/laziness-does-not-exist-3af27e312d01
*Devon Price je nebinární a v angličtině používá zájmeno „they“. Možnosti českého jazyka jsou v tomto případě limitované, kvůli srozumitelnosti textu proto používám v první polovině textu mužský rod a v druhé ženský.
Foto: Pixabay
