Šťastnou cestu! #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nesnáším balení. A jsem si naprosto jistá, že balení nesnáší mě.

Začíná to nevinně. Mám totiž jeden celej den (a noc), abych na výlet připravila sebe i bagáž.

8:31 U kávy dávám nabít epilátor a kritickým okem zkontroluju stav těla a bytu. Byt vede.

9:02 Píšu si seznam. Jsou na něm položky jako „vypnout zásuvky“, „pořádně zavřít okna“ nebo „nezapomenout doklady a nabíječku“.

10:15 Druhý kafe a první vlna nervozity. Ztrestám se epilátorem a zjišťuju, že kromě obyčejné srsti mám na sobě i záložní sadu, která zhatí jakoukoliv snahu o celistvej a hladkej výsledek.

11:04 Neurotik ve mně si už počtvrté epiluje kolena a to, čemu se říká oblast bikin.

12:31 Pouštím se do úklidu bytu. Takže prachovka, vysavač, hadr, smeták, nádobí, odpadky. Musím se hodně soustředit, abych jela povrchy a nevrhla se do přerovnávání šuplíků, poliček, skříní, přesazování kytek nebo vyhazování. Moje vynervovaná duše by totiž nutně potřebovala s něčím zatočit. S něčím jiným než s chlupama. S něčím, na čem bude vidět výsledek a co přinese uspokojení hned…

12:32 Dobře, jdu se podívat do ledničky. 🙂

16:15 To by šlo. Najezeno, uklizeno, sepsáno, připraveno, jen začít. Jsem úžasná!

17:20 Rozhodla jsem se věci na cestu dávat na psací stůl. To je velký. Zasloužím si třetí kafe.

18:03 Na stole leží boty, šátek, sluneční brýle a bunda. Já ležím na posteli, zírám do prázdna a jímá mě hrůza z toho, že pojedu pryč. Nemám šanci mít s sebou to, co potřebuju. Co když bude plískanice, já spadnu do bláta a totálně si promáčím boty? Kolik vrstev čeho si mám vlastně vzít? Do háje! Buď budu praktická, nebo hezká. Obojí ani náhodou.

19:17 Na hromadu jsem přidala plavky. A pro jistotu jsem si znova přejela nohy, kolena a tak vůbec.

19:47 Jsem přece praktická, žádná fiflena, že jo. Takže do toaletky mi stačí kartáček, pasta, hřeben a mejdlo. A deodorant. A šampon. A krém. A sprej na opalování. A jelení lůj. A něco na štípance. A flastry. A dezinfekce. A pilníček. A pinzeta. A gumička do vlasů se sponkama. A kapesníky. A malý vložky. A věci na přešmrncnutí. A zrcátko.

20:00 Vyklopím všechno na stůl a začínám to zmenšovat. Nosím si z předsíně kelímky a flaštičky a přelejvám, přesypávám a překapávám. Solidárně mi s tím tečou i nervy, ale chemická a hodinářská práce odvádí občas pozornost jinam. Do hrdla nebo na dno.

21:44 Koupelnu mám jakž takž pod palcem. Co dál? Jo, oblečení.

21:51 Nemám absolutně nic na sebe. Nic! Věci se buď nedají zkombinovat, rychle se propotí a umažou, nebo mi prostě nesedí. Potřebuju něco, co přiléhá, ale netlačí. Něco, co lícuje s postavou, ale zároveň tak nějak větrá. Něco, v čem můžu sedět na pařezu a v trávě, ale i v restauraci. Něco, co je hezky letně barevný, ale přitom na tom nebude patrná kdejaká šmouha. Něco, v čem budu vypadat jako holka.

22:19 Budu muset chodit nahá!

23:20 Našla jsem jedny kalhoty, co ujdou. Jedny! Vylovím k nim tílka i trička. Všechno si to musím vyzkoušet a vidět se v zrcadle, což skoro o půlnoci není dobrej nápad. Sice na to tolik nevidím, ale zas mě zmáhá únava i gravitace, co deformuje jak svršky, tak mysl.

23:57 Ve vybraných kusech mi prosvítá podprsenka. Do háje. Mám ji snad vyměnit?

00:01 Ne, vyměním prsa a celou figuru. Nikam nejedu!

00:37 Ha, mám dokonce i tričko s dlouhým a sukni se šatama.

00:39 Šaty se musí žehlit, tak nic.

1:00 Co takhle svetr? Nebo mikinu? Rolák? Jak tlustý? Co záložní boty a lékárnička? A kam to tak asi dám?!

1:10 Na stole je organizovanej chaos, jdu hledat batoh. Následuje fáze rolování, skládání, lisování a presování. Na konci to celý vyklopím a znova přerovnám, protože se to hodí dát do igelitu a rozdělit do logických celků podle doby použití nebo míry zateplení. Zároveň se vzhledem k pokročilé hodině zaseknu na tom, jestli mám dát ponožky ke kalhotkám, nebo k plavkám.

1:34 Sáčků není dost, protože eko, ale mně už je to jedno. Všechno je mi jedno. Dokonce i kolena a oblast bikin.

1:47 Proškrtávám seznam, kontroluju připravený pití i svačinu a příruční tašku. Zbytek musí počkat do rána.

Jenže ono už ráno je. Tak šťastnou cestu!

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!