Tělo. Náš „majetek“ a kotva do přítomnosti. Naše duše je v něm nějak usazena a my jsme nuceni se o ně starat. Moc filozofuji? Možná. Každopádně navážu na předchozí sloupek o oblékání. S létem se více odhalujeme a naše tělesnost se více hlásí o slovo. Kolik lidí, tolik podob těla. Diskutováno je to především u žen a já se vzhledem ke svému genderu budu této tendence držet. Léto je obecně spojováno s volností, štěstím, uvolněností, radostí. Moře, bazény, šaty, kraťasy, sukně. Nemusí to však platit u všech. Někdo nemusí být se svým tělem spokojený. Může mít nadváhu, případně některou z poruch příjmu potravy. Nebo prostě nižší sebevědomí či naturel inklinující k zimě.
Jak jsem nakousla v předchozím textu, starost o tělo je klíčová. Když se zanedbáváme, měl by to být varovný signál. Už existenciální filozofové říkali, že pro člověka je klíčová bytostná starost o sebe sama. U některých duševních poruch tento aspekt může být narušen: poruchy příjmu potravy, schizofrenie, deprese. Pacienti ztrácejí kontakt sami se sebou, pochybují, mají narušené vnímání. Neuropatolog František Koukolík řekl, že člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí. Jsem toho názoru, že mnohé duševní poruchy právě tuto rovnováhu rozumu a emocí narušují. Pacienti začnou nepřirozeně přemýšlet, nahlodávat zažité struktury svého bytí. Každý den vstáváme, staráme se o sebe a konáme. Každý den stereotyp. V depresi třeba pacient začne pravidelnost všedních dní zpochybňovat. Pravda, vstávat každý den do práce nemusí být vždy radostné. Ale nějak to překonáme. Domnívám se, že spokojenost je o zvyku. Příliš nepřemýšlet a prostě konat. Vstát a něco dělat. Tak já jdu zaklapnout počítač a něco si uvařit. Protože dělání léčí a plný žaludek je zdravý.
Foto: Pixabay
