Klinický psycholog Jiří Němec byl člověkem mnoha odborných zájmů. Vedle své psychologické praxe se věnoval také filozofii, překladům, působil jako editor, publicista a byl jedním z iniciátorů Charty 77. Měl rovněž významné rodinné konexe. Jeho o čtyři roky mladší bratranec byl Jan Němec, v 60. letech slavný filmový režisér nové vlny. Byl rovněž vnukem nakladatele Františka Borového a prasynovcem literárního vědce a překladatele Otokara Fischera. Celková intelektuální činnost Jiřího Němce měla významný vliv na dění v 60. a na počátku 70. let 20. století.
Jiří Němec se narodil 18. října 1932 v Praze a zemřel 4. října 2001 tamtéž. Již od dětství chodil do křesťanské větve skautu, což na jeho další působení mělo značný vliv. V roce 1951 maturoval a podle tehdejších zvyklostí pracoval rok jako dělník v autoopravně. Vedle toho se však stíhal intelektuálně vzdělávat: chodil do univerzitní knihovny a po antikvariátech, kde sháněl nedostupné tituly. Roku 1952 začal studovat medicínu, ale brzy přešel na FF UK, obor klinická psychologie. Vedle toho navštěvoval soukromé semináře filozofa Jana Patočky. Zde se seznámil s Ladislavem Hejdánkem, doživotním přítelem a podobně orientovaným generačním souputníkem. Navštěvoval rovněž katolické literární kroužky. Ovlivnila ho četba Nového zákona, díla Tomáše Akvinského a filozofa Gabriela Marcela.
Na Filozofické fakultě se seznámil se svoji budoucí ženou Danou Valtrovou (později Němcovou). Roku 1955 se vzali a nato se jim narodily dvě dcery, Markéta a Jana. Jiří Němec promoval v roce 1958 a poté začal pracovat ve Foniatrické laboratoři 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Karlově náměstí (později Foniatrická klinika). Zde na částečný úvazek pracovala i jeho žena. Na přelomu 50. a 60. let se manželům Němcovým narodily další čtyři děti. Od roku 1963 Němec organizoval spolu s Ladislavem Hejdánkem a Václavem Freiem Ekumenický seminář v Jirchářích, zaštítěný Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou v Praze. Tento seminář navštěvovali takové významné osobnosti jako Jan Sokol, Milan Machovec, Jakub Trojan, ale i Jan Patočka. Seminář byl od roku 1963 do počátku sedmdesátých let považován za první veřejnou, i když ne jedinou platformu svobodného intelektuálního dialogu v komunistickém Československu. Právě zde se ozývá Němcovo dětství a jeho návštěvy křesťanského skauta. Už v době založení Semináře Jiří Němec překládal, psal popularizační články a kritické texty především o autorech, kteří u nás nevycházeli.
Od poloviny 60. let Němec spolupracoval s časopisem Tvář, který však neměl dlouhého trvání. Byla to literární revue zabývající se tabuizovanými tématy a autory. Němec se podílel jako editor, překladatel a publicista. Překládal Heideggera a Foucaulta, prosazoval texty Ladislava Klímy a Jakuba Demla. Vedle Němce do Tváře přispívali například Zbyněk Hejda, Ladislav Hejdánek, Jiří Gruša, Václav Havel a další. V roce 1965 si Jiří Němec zahrál hlavní roli ve filmu svého bratrance, režiséra Jana Němce, s názvem „O slavnosti a hostech“. V roce 1968 byl na krátkém studijním pobytu v Rakousku a po návratu se seznámil mimo jiné s Ivanem Jirousem. V roce 1969 navštívil první rockový koncert, a to nikoho jiného než kapely The Plastic People of the Universe. Je třeba říci, že Němec se nevyhýbal ani společenskému životu, ba naopak – byl štamgastem několika podniků a vysloužil si v nich přezdívku „Starej“ – nikoliv ovšem pro svůj věk (většina jeho přátel byla starší než on), ale spíše pro určitou úctu a respekt, který pro své silné intelektuální postavení v tehdejší době měl.
V roce 1969 se Němcovi přestěhovali do bytu v Ječné 7 v Praze a tato adresa se později stala hlavním útočištěm undergroundu. V tuto dobu Němec začal chodit s Jirousovou manželkou Věrou Jirousovou, nakonec spolu měli syna Tobiáše. Faktem přitom je, že pro tento svůj nonkonformní způsob života se od něj část jeho katolických přátel odvrátila. V 70. letech jeho vztahy s undergroundem ještě zesílily. Jirous u něj nějaký čas bydlel, baskytarista PPU Mejla Hlavsa chodil s jeho dcerou Janou (kterou si později vzal) a Němec rovněž organizoval soukromé přednášky o filozofii, literatuře a dalších tématech.
V roce 1978, kdy probíhal soud s The Plastic People of the Universe, byl Němec spolu s Havlem mezi prvními, kdo se postavili za jejich svobodu – byli iniciátory Charty 77, podíleli se na jejím textu a byli mezi prvními signatáři (stejně jako Němcova žena Dana). Právě proto byl Němec vyhozen ze svého civilního zaměstnání, kde uplatňoval své psychologické vzdělání – z již zmíněné Foniatrické kliniky. Musel si najít jinou práci mimo obor, dělal nočního hlídače. V roce 1979 byl s manželkou vzat do vazby – na sedm měsíců bez soudu. Jeho žena Dana byla odsouzena na dva roky podmíněně. Němec psal z vězení dopisy rodině, které vešly ve známost jako „Dopisy z Ruzyně“.
StB jej však i nadále sledovala a snažila se ho vyhostit ze země. Němec vlivem těchto okolností stále více podléhal alkoholu, navíc se rozvedl s manželkou Danou. Roku 1983 odešel nedobrovolně do vídeňského exilu. Do Prahy se vrátil v roce 1990 a začal vést Ústav humanitních studií 1. lékařské fakulty UK, kde uplatnil své psychologické vzdělání. Od roku 1993 byl zaměstnán ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR, ale progresivní nemoc jej záhy upoutala na lůžko. Zemřel obklopen rodinou v říjnu 2001.
Foto: Anrita1705 from Pixabay & cs.wikipedia.org
