Poslední dobou nestačím zírat. Oči mě přecházejí nejen z vánočních světýlek a uřvaných reklam, ale i z reportáží plných divně nasupených a zaťatých stoupenců snad všeho, od svobody, přes respirátory a erzetu, k neočkování a zpátky. Sama přitom považuju za luxus, když na něco názor mít nemusím. Ne proto, že bych byla blbá, ale protože to za mě už vymysleli jiní a já jim jednoduše věřím.
Ráno vstanu, skočím na záchod, vyčistím si zuby, oblíknu se a jdu něco dělat. Nepřemýšlím, do čeho se pustit dřív a jestli náhodou usednutím na mísu nepřispívám k hamounění výrobců stoupaček a blížící se stávce distributorů toaletních prkýnek, kterým vadí, že jejich zboží mají léta zákazníci u zadku. Nechci se při oblíkání cíleně soustředit na to, jak se bavlna dotýká mojí kůže a jak šťastná díky tomu jsem, akorát by mě to zdržovalo od kafe.
Přijde mi fajn moct se spolehnout třeba na to, že při pracovní schůzce nebudu vyjednávat s někým, kdo přijde nahej, protože jsou zkrátka věci, které si vysvětlovat nemusíme a frčíme v nich všichni. Nemyslím, že bych tím omezovala něčí svobodomyslnost nebo ubírala kusu oblečení jeho místo na slunci a v prádelníku. A jestli pán přijde v sukni na hlavě a v papučkách, prosím, jen riskuje, že budu krapet nesoustředěná a bude muset chodit víckrát.
I když, považte, oblíkat se je zcela a naprosto proti přírodě! A teď, babo, raď!
Vraťme se ke kořenům a omezme svůj šatník na dva kousky max! Máchejme věci v potoce, trénujme vlastní odolnost prací na poli, protože příroda jistě nezamýšlela, že budeme jednou sedět v kanclu pod zářivkama a s telefonem v ruce! Pojďme trávit dny nošením vody ve džberu, smejčením světnice, zaděláváním chleba, plozením a pohřbíváním dětí a jinými kratochvílemi!
Ani mně se tenhle extrém nelíbí, vím, že o to lidem, co volají po větším sepjetí s přírodou, většinou nejde. Přesto ale někteří křiklouni požadují stoprocentní informace, záruky a čistotu kdečeho, s čím přijdou do styku, tak možná nezaškodí ukázat jim tu alternativu taky se vším všudy. Když říkají „nechme tělo dělat, co umí“, zapomínají na to, že staletí před námi to sice tak bylo a bio k tomu, ale taky se pro to fyzicky dřelo a dost umíralo.
Pan doktor byl tehdy někdo, a co řekl, to platilo, od čehož se teda dost nepřirozeně odkláníme. A jestli byl jen jeden na stovky kilometrů, tak dobře nám tak, protože s kořenářkou se nediskutovalo už vůbec. A komu se to nelíbilo, mohl odtáhnout jinam, ale doslova a nafurt. Po svých, co nejdál a s opovržením v zádech.
My fakt nemáme ani šajn, jak dobře se teď máme.
Romanticky laděná ladovská představa rodinky s Mikešem u krbu a tanečků na rynku mě láká taky, ale co když jsme prostě už jinde? Ne jenom dál nebo hůř nebo jedničky a nuly, ale prostě jinde? Co když chceme naroubovat moderní vymoženosti do příliš poetických kulis, vyzobáváme z nich jen to, co se nám hodí, a ignorujeme tolik potřebnou posloupnost a pospolitost?
Vážně je to jen chemie?
Hele, já myslím, že náš problém už dávno není zrovna chemie. A že zlo netkví ve farmaceutických firmách a už vůbec ne ve vakcínách, i když na něco se to svést musí…
Potíž je v tom, že jsme si zvykli do všeho krafat a o všem si něco myslet. Máme tak asi pocit, že to aspoň trochu ovlivníme. Nechce se nám věřit autoritám, protože náš názor je přece víc a oni nám určitě lžou, protože jim jde o posty a o prachy. A že by vláda zrovna v tomhle nějak pomáhala a šla nám příkladem, to se taky úplně říct nedá.
Všimněte si, že v diskusích mají prostor všichni ke všemu. Chytají se za slovo, vytrhují věci z kontextu, chtějí záruky, chtějí se hádat. Když mlčíte, špatně, protože už na tu jejich pravdu nemáte co říct, když diskutujete, špatně, protože jste jednoznačně ovce, za kterou se oni stydí. A když se nějaká pakárna smaže nebo nezveřejní rovnou, je to cenzura a důkaz, že jsme jenom loutky. Brrr!
Že o něčem se prostě bavit nechcete a že nestojíte na značkách připraveni imrvére argumentovat, na to se nehraje, protože tohle je přece boj. Boj o slovo. A že svoboda neznamená anarchii a možnost dělat si, co chci, to už v tom hlomozu zanikne úplně. A pak co? Pak jedna strana řve, druhá si myslí svoje a mezitím se utahujou šrouby. Co je příčina a co následek, už dávno vyšumělo.
Kdy naposledy někdo z těch, co to mohou ovlivnit, důstojně vystoupil a dal se trochu všanc? Kdy naposledy někdo přestal sázet omezení a nabídl něco trochu víc zasazeného do kontextu? Já vím, že teď je to extrém a není čas se vykecávat, jenže takhle jsou najednou slyšet jen ti křiklouni, kteří naopak vystupují, kde to jde.
Vždyť kdo z nás by si nechtěl zase jednou dupnout nožkou a udělat něco natruc bez ohledu na následky? Já teda ne, já jsem ta ovce a pro někoho asi už dávno kráva, ale všichni ti krysaři zjevně ano. Jenže urvat se ze řetězu a argumentovat tím, že když já to neviděl, nezažil nebo nic takového nepotřebuju, tak to neexistuje, smrdí nepokorou a arogancí.
A to taky nejsem zrovna odvařená z toho chaosu a divně nedotažených nařízení, jenže když si postavím hlavu, komu to prospěje? Nikomu. Kdybych chtěla vytrestat garnituru, tak ta si toho ani nevšimne, na to má v akvárku zajímavější rybku. Civilizací to ani neotřese a dopadne to přímo buď na ty, které mám ráda, nebo na zdravotníky a lidi z pomáhajících profesí, ale ani jedno mi nepřijde zrovna ažúr.
Teď je podle mě zkrátka mnohem důležitější jednat i nad rámec vlastních představ, protože co dělám nebo nedělám já jako jedinec, se nějak dotýká všech, takhle ta pandemie vypadá. A proto nám moc nejde.
Chtít, nebo nechtít? To je, oč tu běží?
Jsem si jistá, že mezi neočkovanými je kromě křiklounů a těch, co si k odmítnutí došli a berou to se vším všudy, i dost těch, co vyčkávají a netouží riskovat. Možná doufají, že jich se covid nijak netkne, možná se prostě bojí a nemají se koho zeptat. Možná dřív neměli čas, možná se jim jednoduše nechtělo. A možná teď tím spíš nemají do tohoto kroku chuť, když se na ně najednou kdekdo dívá jako na póvl. Nikdo se je nesnaží oslovit. Proč? To je o tolik snazší udělat z tečky pouťovou atrakci?
Naproti tomu mi přijde, že lidé, co se nechali očkovat, o tom kolikrát nepřemýšleli. Udělali to proto, že to považovali za správné, nebo proto, že to vidí jako řešení, i když ne samospásné. Netrávili hodiny rozborem toho, kdo se na tom napakuje nebo kdo s kým manipuluje. Když váhali, nechali si poradit od doktora nebo od někoho, jehož názor považují za relevantní, ale většinou neváhali zas tak dlouho, protože nějak nebylo proč. Když přišel jejich čas, šli do toho. Nemuseli se ptát, proč ano, protože proč ne prostě nebylo na pořadu dne. Vlastně k tomuto kroku ani teď nemají co dodat, v čemž opět křiklouni vidí jasný a temný důkaz neargumentujícího stádního tvora. Ach jo.
Zároveň je tu slušná várka těch, co se ze zdravotních důvodů očkovat nechat nemůžou, i když by většinou chtěli. Právě ti kolikrát dodržují všechna nařízení až do zemdlení, protože chytit covid by pro ně bez přehánění mohla být rovnou konečná. Potřebují, aby začala fungovat kolektivní imunita, aby jim tak nepřímo pomohli ti, kteří se očkovat nechat můžou. A mají místo toho jen poslouchat ty křiklouny, co tvrdí, že stačí se otužovat a venčit a že se to vyvrbí samo, když medicínu udržíme na distanc?!
Ale podle čeho potom ti, co tak spěchají do lůna přírody, vybírají, že si nenechají uhnít zuby, protože zubař je cajk a bělení taky, kosmetika je fajn a liposukce taky, náhrada kyčelního kloubu nebo narkóza je v poho, ale vakcína je zločin? Kde začíná a končí to přírodno, když zachránit kejhák, být hezčí a fit chceme všichni a máme k tomu prostředky? Kdo volí, které z nich jsou legitimní, co ještě jde a co už ne? A proč o tom máme filozofovat zrovna teď?
Prosím, nezapomínejme na to, že sounáležitost a solidarita znamená udělat to, co udělat můžu, udělat svůj kousek. I ti, co si myslí, že všechno zvládnou, protože jsou zdraví a mají skvostnou imunitu, kolikrát čerpají z něčeho, o co se sami nijak zvlášť nezasloužili. Narodili se zdraví, s dobrou odolností, někdo v nich rozvíjel chuť sportovat a trávit čas venku, možná se k tomu prokousali časem a měli k tomu notnou dávku štěstí, v možnostech i v lidech.
Jenže pro někoho jiného takový způsob ničím přirozený není. Když máte nalomené zdraví, vaše tělo se chová nestandardně a věci, které jiným (zdravým) lidem jednoznačně prospívají, vás buď minou, nebo vám dokonce mohou uškodit. To, co je pro mnohé úplně normální, je pro vás leckdy nedosažitelné, a to nejste ani křikloun, ani lenoch. Prostě to tak je. Celkem běžně volíte, co vám uškodí míň, udělat něco, nebo neudělat? A nikoho nezajímá, jak moc přírodní byste chtěli být a jestli je (takovéhle) vaše tělo opravdu vaše volba, protože bez toho, čemu se dneska říká pejorativně chemie, byste si ani neuprdli. A to si pište, že budete lákat dost těch, co vám budou radit, že to jít musí, kdybyste se trochu víc snažili. Není to paradox?
Já radit nechci, jen jsem se z toho všeho potřebovala trochu vypsat. Taky jinam než na očkování nevidím, jsem taková trochu uondaná realistka. A že je ten advent, chci věřit na zázrak, nutně už potřebujeme zázrak! Jaký, to si asi domyslíte. I proto prosím ty, co včeličkám nefandí, ať svým halasným odmítáním a bojkotováním kdečeho dál neškodí úplně jiným zvířátkům. Jiným lidem.
Foto: pixabay.com
