Přestože odchází pandemie covidu a s ní spojená opatření, sledujeme s obavami nebezpečné dění na blízkém východě, které snad dobře dopadne a nebudou umírat další lidé.
Zkusme se však zamyslet nad něčím hezčím a příjemnějším. Chodíte rádi třeba do divadla nebo na koncert? Já rozhodně ano a nakazila jsem tím možná i mé okolí.
Jak možná víte, navštěvuji dramatický kroužek pro handicapované, o kterém jsem už psala. Zkušenosti mám tedy z obou stran, jako účinkující, ale i jako nadšený divák. Ovšem není to tak, že se rozhodnu a během chvíle vyrazím. Nejen já jako handicapovaná osoba, co je závislá na pomoci někoho jiného, si musím akce naplánovat. To platí především ve dnech, kdy mám sjednanou osobní asistenci, protože je nutné si ji domluvit či naopak zrušit s dostatečným předstihem. Vstupenky například do divadla si tedy musím kupovat či rezervovat předem, abych si mohla akci zorganizovat a s ničím se nepřekrývala.
Ovšem ne každé divadlo je vozíčkářům přístupné. A pokud ano, nemusí vždy bohužel disponovat vyhovující bezbariérovou toaletou, což znamená žíznit až do konce představení a po něm se na nějakou nejbližší přístupnou toaletu vydat.
To se mi právě stalo, když jsem s přítelem zašla na představení „TIK TIK“ do Komorního divadla Kalich v Rytířské ulici a na toaletu se nedalo zajet kvůli úzkým dveřím. Hned po představení jsme museli jít do nejbližšího podniku, kam bylo možné dostat se s vozíkem. Ale moc jsme si nepomohli, protože rozměry toalet byly podobné. Řekla jsem si: „A mám problém! Co si jen počnu?“ Než jsem se však nadála, přítel mě chytil a na toaletu nesl v náruči. V tu chvíli jsem pocítila velkou vděčnost za to, že byl tak pohotový a usadil mě do kabinky. ☺
I přes tyto obtíže bylo představení „TIK TIK“ jedno z nejvtipnějších. Příběh se odehrává v čekárně, kde skupina lidí s různými psychickými obtížemi čekala na psychiatra, který se ne a ne dostavit. Už je to nebavilo. Postupně se začali poznávat a bavili se bez ostychu o sobě a svých problémech spojených s různou diagnózou, postupně otevírali své životní příběhy. Jak to dopadlo, musíte zjistit sami. Přišel, nepřišel? Pohádali se, nebo si pomohli?
Naposledy v létě jsem byla s kamarádkou na koncertě skupiny Mirai, který se konal v Ledárnách Braník. Probíhal venku, místo pro vozíčkáře tentokrát nebylo vyhrazené, zůstala jsem tak na kraji. Přesto to byl nezapomenutelný zážitek, mimo jiné i tím, že ke konci koncertu začalo vydatně pršet. Když jsme svižně vyrazili na autobus, déšť stále sílil a nebylo vidět na krok. Jakmile jsme dorazili na autobusovou zastávku, zjistili jsme, že je na ní ukrutně mnoho lidí. To byl problém, protože jsme kvůli mé asistenci museli být doma včas. Nakonec jsme museli na tramvaj, kterou jsme popojeli o pár zastávek blíž k domovu, ale abychom se tam dostali, byl přestup na autobus nutný. Kamarádka zběsile mávala na řidičku, aby autobus pozdržela, a já se mezitím vyhýbala kapkám deště, které jsem přes zamlžené brýle opravdu viděla. Bohužel se stěrače na brýle špatně shánějí. Nakonec jsme však do autobusu úspěšně nastoupili a promáčení deštěm, přesto zdraví jsme se vrátili domů.
Foto: Pixabay
