Jednou v pátek večer jsem vyrazila s přítelem do Divadla Na Jezerce. Bez obav, divadlo je wheelchair-friendly, tedy bezbariérové, včetně toalety, dokonce jsme platili snížené vstupné. Aniž by to byl náš záměr, představení mělo satirický nádech. Činohra byla o fiktivní talk show a jejím zákulisí. Její moderátor v ní poukazoval na principy demokracie, čímž chtěl vytvořit smysluplnou debatu, kde mají údajně všichni prostor vyjádřit svůj názor. A

Je všední den, sedm hodin ráno, budík zvoní, zamáčknu ho a vtom slyším šramot klíčů v zámku. Dveře se otevřou a vchází dvojice asistentů, muž a žena. Cože, proč přišel muž, bleskne mi hlavou? Jsem snad tak těžká? Vždyť mám zvedák, tak na co je potřeba muž? Záhy zjistím, proč tu jsou dva. Asistent mužského pohlaví, říkejme mu pan P, je nováčkem, s ním přišla zkušená paní

Koncem října jsme se vydali s divadelním souborem Už!, jehož jsem součástí, na festival integrované tvorby FESTin: postiženi uměním. A to my jsme, tudíž na něm samozřejmě nemůžeme chybět. 🙂 Konal se již osmý rok v Brně, v divadle Barka. A opravdu stál za to! Sešli jsme se na hlavním nádraží v Praze, měli jsme společně odjíždět do Brna kolem poledne. Ovšem to bychom nebyli my, kdyby

„Špekounko, pojď!“ slyší od staršího bratra mladší 40kilová sestřička, když ji v náručí nese do vozíku nebo z něj vynáší. „Měla bys zhubnout!“ přidala se starší sestra. A jako by to nestačilo, rodiče přitakají: „Jestli se sebou nezačneš něco dělat, neunesu tě!“ utrousí táta. A máma tomu dá korunu: „Vždyť už vážíš víc než já!“  Najednou se rozednělo, sluníčko prosvítá přes zatažené žaluzie na okně do ložnice, uslyším

Na přelomu léta přijíždíme do jednoho penzionu ve Světlé nad Sázavou. Je trošku pošmourno. Všichni kolem mají společenský oděv a vše je vyzdobeno v bílém. Copak se tu bude asi konat? Že by nějaká oslava či snad zásnuby nebo rovnou svatba? Jelikož zásnuby už byly, je na řadě říci své ANO. Mysleli jste si, že vám něco uniklo a jde o nás? Zatím ne, na řadě

Jak jsme doletěli do Turecka, už milí čtenáři víte z mého minulého sloupku, teď vám nabídnu další postřehy z této mimořádně zajímavé země. Během cesty neznámou tureckou krajinou jsme všude kolem viděli mnoho polí se skleníky, řidič nám sdělil, že v nich rostou banány a pomeranče. Cesta byla lemována také řadou palem. V dáli se tyčilo mohutné pohoří Taurus, které leží na jihu Turecka. Cesta se zdála

Tak sbalit poslední věci. Zkontrolovat, zda je vše vypnuté, abychom nevyhořeli. Pak už jen zamknout, ať to zloději nemají tak lehké ☺. Euforie a adrenalin rychle stoupají a my můžeme vyrazit na Letiště Václava Havla v Praze. Hádáte, kam se chystáme? Možná se budete divit, ale rozhodli jsme s přítelem, mamkou a synovcem letět do nejbližší muslimské země, do Turecka. Byla to naše první společná dovolená v této

Nedávno jsme se s přítelem vydali na zámek do Mníšku pod Brdy, přidala se k nám i moje máma. Původně jsem chtěla naplánovat cestu vlakem, bohužel jsem však zjistila, že železniční stanice není vhodná pro vozíčkáře. Nakonec jsme tedy jeli nízkopodlažním autobusem, což byla komfortnější a rychlejší alternativa. Do Mníšku nám to trvalo necelou hodinu.  Když jsme po poledni dorazili do městečka, celí hladoví jsme šli na

Proč není eskalátor můj kamarád? A proč může být výstrahou i pro všechny ostatní? Že tam ten zákaz „vjezdu“ pro vozíčkáře není pro nic za nic? O tom jsem se přesvědčila a chci se s vámi o tuto zkušenost podělit. Chtěla jsem se zúčastnit jako dobrovolník festivalu Jeden svět, zaměřeného na lidská práva, který probíhal dva týdny. Jednoho všedního odpoledne jsem tedy vyrazila z domova společně s pomocníkem na

Přestože odchází pandemie covidu a s ní spojená opatření, sledujeme s obavami nebezpečné dění na blízkém východě, které snad dobře dopadne a nebudou umírat další lidé. Zkusme se však zamyslet nad něčím hezčím a příjemnějším. Chodíte rádi třeba do divadla nebo na koncert? Já rozhodně ano a nakazila jsem tím možná i mé okolí. Jak možná víte, navštěvuji dramatický kroužek pro handicapované, o kterém jsem už psala. Zkušenosti