Harriet Tubman byla černošská abolicionistka, filantropka a aktivistka 19. století, která utekla z otrokářské kolonie. Tehdy ji dozorce udeřil do hlavy a způsobil poranění mozku, od té doby žila s bolestivými záchvaty. Před občanskou válkou ve Spojených státech v letech 1861–1865 vedla hnutí za zrušení otrokářství. Odvedla 70 otroků do severních států USA pomocí tzv. „Podzemní železnice“, což byla metafora pro bezpečné cesty a úkryty vytvořené sympatizanty, a dalších 70 otroků navedla k samostatnému útěku. V roce 2019 byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu uveden životopisný film o Harriet Tubman, kterou ztvárnila britská herečka Cynthia Erivo.
Harriet Tubman se narodila jako Araminta „Minty“ Ross zotročeným rodičům Harriet „Rit“ Green a Benu Rossovi. Rit vlastnila Marry Pattison Brodess (a později její syn Edward), Bena držel Anthony Thompson, který se stal později druhým manželem Marry Brodess a provozoval velkou plantáž poblíž řeky Blackwater v oblasti Madison v Marylandu. Jak tomu tak bývá u zotročených lidí ve Spojených státech, přesné datum narození Tubman, navzdory nejlepší vůli historiků, není známo. Hovoří se o roku 1822 na základě platby porodní asistence a dalších historických dokumentů. Jiní odborníci mluví o roku 1820 s plus-minus dvěma roky. Sama Tubman uváděla jako rok narození 1825, přičemž její úmrtní list uvádí rok 1815 a náhrobek 1820.
Její matka Rit (která měla možná bílého otce) byla kuchařkou pro rodinu Brodessových, její otec Ben byl zručný zálesák, který řídil práci se dřevem na plantáži. Vzali se kolem roku 1808 a pravděpodobně spolu měli devět dětí. Matka Tubman se snažila udržet rodinu pohromadě, ale otroctví to překazilo: Edward Brodess totiž prodal tři její dcery, čímž je navždy oddělil od rodiny. Jednoho dne obchodník z Georgie oslovil Brodesse, aby prodal i Ritina nejmladšího syna Mojžíše; ona ho však měsíc skrývala za pomoci dalších lidí v komunitě. Když muž z Georgie přišel k ubikaci otroků, aby se Mojžíše zmocnil, Rit se mu postavila a řekla: „Chcete mého syna, ale přísahám, že kdo vstoupí do mého domu, tomu rozříznu hlavu.“ Brodess nakonec od prodeje odstoupil a životopisci Harriet Tubman soudí, že tato událost měla později vliv na její víru v možnost odporu.
Roku 1849 Tubman onemocněla, a snížila se tak její hodnota jako otrokyně. Edward Brodess se ji snažil prodat, ovšem nenašel kupce. Tubman, plná vzteku, že nadále zotročuje ji a její příbuzné, se za něj začala modlit a prosila Boha, aby ho přiměl změnit způsoby. Údajně pronesla: „Celou noc jsem se za svého pána modlila a on celou dobu přiváděl lidi, aby se na mě podívali.“ Když to vypadalo, že se schyluje k prodeji, Tubman změnila svou modlitbu: „Ó Pane, pokud nikdy nezměníš srdce tohoto muže, zabij ho, Pane, a odveď ho z cesty.“ O týden později Brodess zemřel, což však zvýšilo pravděpodobnost, že Tubman bude prodána a rodina se rozpadne. Ale ona odmítla čekat, až Brodessova rodina rozhodne o jejím osudu. „Měla jsem dvě možnosti: svobodu, nebo smrt. Kdybych nemohla mít jednu, měla bych druhou.“
Tubman a její bratři Ben a Henry utekli v září 1849. Protože otroci byli najati do jiné domácnosti, jejich majitelka Eliza Brodessová si jejich nepřítomnosti nevšimla, respektive nevyhodnotila ji jako pokus o útěk. Nedlouho poté si však bratři útěk rozmysleli (Ben se měl stát otcem) a přemluvili k návratu i Tubman. Ale ona záhy utekla znovu, tentokrát sama. Využila cestu zvanou „Podzemní železnice“, což byl dobře zorganizovaný systém, skládající se ze svobodných a zotročených černochů, bílých abolicionistů a dalších aktivistů. Tubman musela cestovat v noci, aby se vyhnula lovcům otroků, kterým šlo o odměny. „Dirigenti“ v Podzemní železnici používali podvody, aby se ochránili. Podrobnosti o první cestě Tubman nejsou známy, neboť se o nich zmiňovala až později a je obtížné ji zpětně rekonstruovat. Nakonec přejela do Pensylvánie s nepopsatelným popisem úlevy.
V roce 1861, kdy vypukla občanská válka Severu proti Jihu, viděla Tubman vítězství severních států Unie jako klíčový krok ke zrušení otroctví. Chtěla proto nabídnout své znalosti a dovednosti věci Unie a připojila se ke skupině abolicionistů z Bostonu a Philadelphie mířících na ostrov Hilton Head v Jižní Karolíně. Stala se důležitou součástí táborů, v Port Royal v Jižní Karolíně pomáhala uprchlíkům. Americký prezident Abraham Lincoln ovšem ještě nebyl připraven otroctví zrušit, s čímž Tubman nesouhlasila a jeho postoj z morálních i praktických důvodů odsoudila. Když nakonec Lincoln vydal Proklamaci o emancipaci, že počínaje 1. lednem 1863 budou všichni otroci v konfederovaných státech nebo oblastech aktivně zapojených do vzpoury svobodní, považovala to za důležitý krok k cíli osvobodit všechny černé lidi z otroctví. Znovu se zapojila do úsilí směřujícího k porážce Konfederace jižanských států a na začátku roku 1863 vedla skupinu zvědů. Ještě ten rok se Harriet Tubman stala dokonce první ženou, jež řídila ozbrojený útok v občanské válce. Definitivní zákaz otroctví přinesl 13. dodatek ústavy, který se součástí základního zákona stal 18. prosince 1865, to už ovšem po smrti prezidenta Lincolna, který podlehl 14. dubna 1865, pět dnů po skončení občanské války, atentátu ve Fordově divadle ve Washingtonu.
V pozdějších letech pracovala Tubman na prosazování volebního práva žen. Začala navštěvovat setkání sufražetek, cestovala do New Yorku, Bostonu a Washingtonu, aby se vyslovila ve prospěch volebního práva žen. Popsala své aktivity během občanské války a po ní a použila obětí bezpočtu žen v moderní historii jako důkazu rovnosti žen a mužů. Když byla roku 1896 založena Národní federace afroamerických žen, Tubman byla hlavní řečnicí na jejich prvním setkání. Zemřela v New Yorku nedlouho před první světovou válkou 10. března 1913.
Foto: Wikimedia
