Život je někdy jako lochneska. Tato imaginární stvůra představuje naše tolik opečovávané sny, naše tak dlouho pěstěná očekávání, která často neodpovídají realitě; asi jako když starý vrak jede šnečí rychlostí po dálnici, až k hranicím, kde se my jako řidiči života musíme legitimovat – zkontrolovat samy sebe před zrcadlem – s vědomím, že to není lehká zkouška. Někdy máme pocit, že jsme vypili spoustu litrů alkoholu, tak omámení, zmatení a s pocitem nulové kontroly nad svými dalšími kroky. Cítíme, že si potřebujeme odpočinout, jako ten opilec padnout do postele a až do rána spát. A čekat na úsvit. Čekat na probuzení. A pak si dát vyprošťovák a chvíli se o sebe starat. Život totiž někdy dokáže být pořádně divoký mejdan. A odchod z něj bývá různý. Nedá mi to v těchto časech, s pomalu odeznívajícím covidem a válkou v plném proudu, nevzpomenout na mámu, která před půl rokem zemřela. Vzpomínám taky na nedávný rozhovor s tetou, máminou sestrou, která pronesla, zdalipak se máma v těchto hrůzách, které teď zakoušíme, nemá někde tam nahoře lépe než my. Nemyslím si to, ale byla to silná slova, kterými chci ilustrovat, že ať se v životě potýkáme s jakýmikoliv těžkostmi, musíme zatnout zuby a žít dál. Někteří vážně nemocní lidé nebo lidé zasažení válkou se mi možná při čtení těchto slov smějí, že přece nevím nic o skutečném utrpení, když neumírám a mám jídlo a střechu nad hlavou. Nedivila bych se takovým argumentům. My běžní lidé však opravdu musíme vydržet a žít dál, bez ohledu na to, jak mizerně se cítíme nebo jak zákeřné klacky pod nohy nám život momentálně hází. A jak známo, ty občas vypadají jako pěkně sarkastické úsměvy, až máme pocit, že si z nás bůh dělá srandu.
Bývá taky zvykem, že v tom lepším období, kdy je nám hej, se nám zpětně na období, kdy nám bylo špatně, na sebe kouká o poznání hůř. Jako tažní koně si narážíme klapky na oči a nechceme vidět, slyšet, vnímat nic z toho temna, co jsme ještě nedávno zažívali. A v tom horším období se nám zase protiví ty dny příjemné. V tomto bodu se právě nacházím. Jak jsem řekla o odstavec výše, potřebovala bych pořádný odpočinek, vypnout od veškerého všedního, každodenního života. Nějak se stalo, že momentálně zažívám velkou změnu v životě, velký přerod dosavadního uvažování a pohledu na sebe sama, uvědomuji si spoustu věcí a čekám, kdy se s nimi svěřím i svému okolí. Ale momentálně potřebuji být se svými myšlenkami sama. Ač jsem nikdy nevydržela u praktikování mindfulness, potřebuji jistým způsobem kontemplovat, usebrat se, pracovat na sebeakceptaci a smíření se s věcmi takovými, jaké jsou. Jako bych v ruce držela Rubikovu kostku, má hlava jako by byla velký hlavolam, který mi způsobuje těžkou bolest z velké potřeby rozřešení. Jako bych stála před velkou zkouškou vlastní lidskosti, sebeúcty, optimismu a otevřenosti. Jedna má oblíbená básnířka napsala verš: „Dveře jsou pootevřená ústa.“ Takto vnímám otevřenost duše skrz jazyk, proto se těmito řádky snažím zachytit tu velkou vřavu, která se ve mně odehrává a kterou se snažím utišit. Ráda bych tím taky apelovala na své okolí, ať se mnou má trpělivost, ze všech sil se snažím fungovat. Někdy to jde líp, někdy hůř, jako s objevováním té Lochnesky. Někdy zachytíte super fotku, někdy vám dojde, že je to fakt jen ve vaší hlavě. A jak známo, hlava, o tom to celé je, v té to začíná. Rubikova kostka. Doufám v rozřešení co nejdříve a těším se na slastný pocit úspěchu a klidu.
Foto: Pixabay
