Radek „Kaďák“ Skalický, poměrně skloňované jméno v motorkářské branži, přišel v osmnácti letech při jízdě s kamarádem o pravou ruku. Ovšem ani protéza mu nezabránila, aby nepokračoval v tom, co ho naplňuje. A tak dál objíždí svět s motorkou a na čtyřkolce dokonce závodil s osmdesátkou zdravých soupeřů. Nenechal se odradit, ani když mu protéza při skoku praskla, ani když se rodina na jeho činnost nedívala s nadšením. Nakonec ji přijala jako součást jeho osobnosti a Skalický se svému největšímu hobby – motorkám – věnuje i pracovně. Pracuje pro motorkářskou firmu Motozem a ostatním vzkazuje, ať se nebojí plnit si své sny navzdory nepřízni osudu.
„Když jsem si v osmnácti letech užíval prázdniny, přijel ke mně kamarád, ať s ním vyrazím na motorkách. Já měl YZF 600 R Thundercat a on přijel na předváděcím GSXR 750 K7. Jelikož to byla úplná novinka, moc mě lákala. Motorky jsme si tedy vyměnili, ale já po pár kilometrech nedostal přednost v jízdě. Jak to tak bývá, ta paní se kochala přírodou a foukla mi to přímo před motorku. Bylo to tak rychlé, že jsem neměl šanci reagovat,“ přibližuje Skalický příběh svého handicapu pro server žijushandicapem.cz. Ztráta pravé ruky přitom nebyla jediným problémem. „Těch zranění bylo mnohem víc. Když mě probudili po několika dnech a operacích, koukalo ze mě všude železo a hadičky. Byl jsem z toho rozhozený, ale nejhorší bylo, že jsem nemohl pohnout rukou. Po dalších vyšetřeních se zjistilo, že to souvisí s míchou a že s rukou už nikdy nepohnu. Takže bylo na mně, jestli si nechám ,mrtvou‘ ruku, nebo se pokusím nasadit na heft (plynová rukojeť, pozn. aut.) protézu. Když mi primář vysvětlil pro a proti, byla protéza jasná volba,“ pokračuje Skalický a dodává, že rodina a přátelé mu byli velkou oporou.
Co se týče návratu ke sportu, bývá to u lidí se získaným handicapem různé, ale Skalický se znovu vsedl na motorku záhy. Ještě před propuštěním z nemocnice za ním přišel protetik, který s ním konzultoval varianty protézy. Nejdříve to vypadalo, že půjde pouze o estetickou pomůcku (tak to prezentovali lékaři), ale v den, kdy protézu dostal, se Skalický posadil za řídítka a pochvaloval si, jak s ní jde jednoduše přidávat plyn. Koupil si nový model, na němž se „učil“ znovu řídit, ale zhruba po roce, kdy už bez problémů zvládal jízdu na silnici, mu bylo líto, že nemůže s přáteli jezdit náročnější terény. „Ale nad motokrosem jsem nepřemýšlel,“ vzpomíná. Pořídil si proto čtyřkolku, která je pro fyzicky handicapované poměrně dostupnou alternativou, a s ní úspěšně odjezdil tři roky závodů. Evidentně to však není muž malých cílů, neboť si navzdory svému handicapu poté pořídil motokrosovou motorku, jejíž ovládání je velmi náročné. Dá se to ovšem zvládnout, když si je člověk rozdělí do všech svalů, nejen do rukou.
Čtyřkolka, která dělá dvě stopy, se s klasickou motorkou podle něj nedá srovnat, začátky však nebyly jednoduché. „S protézou jsem měl ze začátku velké trápení. Protože když mezi osmdesáti zdravými závodníky jedeš v první desítce, a najednou ti praskne po skoku, takže nedojedeš, je to fakt k naštvání,“ vrací se Skalický. „Ale už takhle jezdím několik let a všechno jde dopředu, několik úprav už mají za sebou i moje protézy.“ Kamarád, který svařuje hliník, mu ji totiž kompletně vyztužil. Vylepšení jeho umělé ruky však nebyla jediná změna – upravit se musela i motorka: Skalický má přidávání plynu přehozené z pravé ruky na levý palec a evidentně mu to problém nedělá, když navzdory handicapu dokáže jet i po zadním kole (to však nesmí vidět maminka).
Jízdě na motorce se věnuje zhruba od 6 let. Vyrůstal a stále žije na malé vesnici, kde je to úplně běžné. Dělá také dobré jméno České republice, která patří na paralympijských hrách mezi nejlepší. „Čeští handicapovaní sportovci jsou světovou špičkou, i mezi čtyřkolkami se pohybuje několik handicapovaných jezdců, kteří se neztrácejí. Ba naopak, trhají vavříny, sbírají přední místa,“ stojí na webu Quadmania. „Já vždycky říkám: hlavně se toho ,nepodělat‘ a jít si za tím, co chceš. Pak člověk dokáže neuvěřitelné věci,“ vzkazuje Skalický.
Foto: zijushandicapem.cz
