Sudičky jednomu nadělí zdraví, dalšímu štěstí nebo krásu. Jestli jsou v tom rozdělování spravedlivé, na to má asi každý svůj názor. U mě rozhodně nešetřily, když mi nadělovaly výšku, do které narostu. Nejvíce mi při zdravotní prohlídce naměřili někdy v šestnácti, kdy jsem měl v kartě zapsáno 195 centimetrů. V sedmapadesáti už měřím necelých 190, ale to jen pro přesnost. O té výšce se zmiňuju proto, že na jedné straně je to výhoda, na druhé nevýhoda. Vyšší člověk bývá, nebo tak aspoň působí, neohrabanější. U mě je k tomu třeba přičíst i určitý handicap v citu pro rytmus. Zvlášť nejistě se cítím při pohybových cvičeních typu raz, dva, tři, pravá dopředu, levá dozadu, o úkrocích už radši nemluvím.
V lázních doslova proto trpím při cvičeních v tělocvičně i v bazénu. Na těch podložkách v tělocvičně na nás terapeutky vidí, a abychom cvičili správně, nás opravují. To znamená, že u mé žíněnky trávily i letos nemalou část z vymezené dvacetiminutovky. V bazénu jdou cviky ještě více do rytmiky, a to už je má nešikovnost zřetelná v plné míře. Už od prvního pobytu v lázních si proto vybírám místo, kde je v bazénu největší hloubka, abych svou nešikovnost co nejvíce zamaskoval. Jakmile terapeutka začne cvik předvádět a vysvětluje, že kroužíme rukama a nohama, střídavě pohybujeme jednou dopředu a podruhé do boku, jsem namydlený. Jediný cvik, který zvládám s bravurou, je šlapání na kole. Ale jenom dopředu, pozpátku mi to nějak nejde…
S rytmem souvisí i má poslední lázeňská příhoda, o kterou se chci podělit. Při mém prvním pobytu v Janských Lázních mi lékař předepsal nordic walking. V rámci přijímacího povídání jsem mu totiž prozradil, že se moc těším, jak se budu ve volných chvílích procházet po okolí. Dostal jsem se do skupiny, kterou vedla usměvavá mladá terapeutka ze Slovenska. A protože jsem první lázeňský pobyt absolvoval v březnu, bylo venku pořádně zima a kluzko. „První hodinu proto uděláme jen na chodbách uvnitř, ať si tu chůzi s holemi pořádně nacvičíte,“ pronesla terapeutka ke skupince osmi pacientů. Kromě mě v ní byly samé ženy. Pak nám rozdala hole a řekla, na jakou výšku si je máme nastavit. Poté začala vysvětlovat, jak s holemi správně chodit. Ale to už jsem přestal poslouchat a vydal jsem se po chodbě na krátký špacír, protože jsem měl za to, že pokyny jsou určeny amatérkám, ne profíkovi.
Při zpáteční cestě mě terapeutka nenápadně zastavila a diskrétně pravila, že chodím sice celkem svižně, ale technika, ta že úplně ideální není, a pečlivě mi vysvětlila, co bych měl vylepšit. Bylo toho dost. Trochu mě tím zmátla a můj už tak pocuchaný smysl pro rytmus ještě více. Vyrazil jsem stylem levá noha, levá ruka a tím pádem i levá hůlka dopředu. Sám jsem si připadal blbě, ale správný rytmus jsem nemohl pár minut trefit. A jako naschvál, chlapi, co se mnou seděli v jídelně u stolu, se právě vraceli z místnosti, kde byli na zábalech. Chvíli pozorovali, jak nešikovně pochoduji po chodbě s trekovými holemi ve skupině se sedmi ženskými, a pak se začali řehtat na celé kolo. U večeře mi pak prozradili, že podle způsobu mé chůze odhadovali, že někoho napodobuju, nebo že jsem si už krátce po obědě potají přihnul.
Foto: pixabay.com
