Jednou z mých typických vlastností je nerozhodnost. Abych to upřesnil: spíše než při rozhodování o důležitých životních věcech se to týká třeba situací, kdy mám s řemeslníkem nebo obchodníkem smlouvat o ceně za výrobek či službu. Kdysi jsem dokonce pro zpravodajský deník zkusil v Ostravě otestovat, jestli jsou ceny u stánkařů i v kamenných prodejnách pevné. Jak se ukázalo, dalo se pár stovek ušetřit. Ještě si pamatuju, jak jsem v prodejně, kde nabízeli pračky, ledničky a podobné spotřebiče, zjišťoval, jestli by nemohli z ceny 10 900 o pár stovek slevit. Prodavač požádal o chvilku strpení, pak se vrátil a pravil, že když zaplatím hned 10 a půl tisíce, můžu si pračku odvézt.

S blížící se šedesátkou jsem doma stále častěji pronášel věty, že bych chtěl aspoň jednou v životě zažít atmosféru, která panuje na utkáních Realu Madrid. Manželka i potomci se rozhodli, že návštěva stadionu Santiaga Bernabéu není až tak vzdálená a předčasně mi dárek k narozeninám nadělili. Zájezd jsme pořídili na poslední chvíli. Vzhledem k časovým možnostem jsem do Španělska vyrážel z Ostravy až v pátek odpoledne a v pondělí dopoledne jsem už musel být zpátky kvůli pochůzkám po doktorech. Abych si ten výlet užil, doprovázel mě syn. 

S miniaturními batůžky, ve kterých jsme měli opravdu jen to nejnutnější, jsme se nakonec dostali pozdě večer do hlavního města Španělska. V sobotu nás čekala návštěva mače, který už o ničem nerozhodoval. Real nemohl skončit než na druhém místě, Barcelonu už o titul připravit nemohl, a jeho soupeř ze San Sebastánu ukončil sezonu v klidném středu tabulky. Ale to naše těšení nemohlo nijak zmenšit.

Ať už ta zima dá pokoj a začne jaro! Čím mi přibývá roků, tím více očekávám konec ročního období, kdy se člověk musí navlékat do svetrů a bund. Sám nosím čepici i v období, kdy se teploměr dostává jen těsně nad nulu. 

Při psaní sloupků jsem většinou ovlivněn tím, co se semlelo v poslední době. Občas zvítězí nejsilnější zážitek, jindy do textu zamotám událostí více. Tentokrát bylo zážitků tolik, že zvítězila varianta B. Hned první dubnové pondělí jsem se probudil v tak mizerném rozpoložení, že jsem dokonce zvažoval, že se vydám pomalým krokem k nedalekému krematoriu. Hlava bolela jako střep, a kdybych měl odhadnout výkonnost své palice, zůstal bych u jednotek procent. Nepomohl ani pozdně odpolední šlofík, který občas zabírá.

Druhý den jsem se od rána těšil, jak můj oblíbený Real v Lize mistrů rozdrtí v Londýně Arsenal. Nerozdrtil, dostal výprask 3:0, takže jsem schoval připravenou mikinu s logem klubu, abych nebyl terčem štiplavých poznámek studentů a kolegů ve škole. Při návštěvě sklepa jsem navíc zjistil, že se k nám prohryzal potkan, kterému na Ostravsku říkáme ščur.

Před pěti lety, kdy jsem skončil v předchozí práci, jsem si pořídil práce hned dvě. Úvazky jsou menší, ale mě baví to střídání myšlenek, jak napsat do našeho magazínu Inspirante o trablích lidech s postižením, sociálních podnicích či reportáže z různých akcí. A vyhovuje mi i to, že na ty své texty mám více času, můžu je promyslet. A nejšťastnější jsem, když si střihnu sloupek. V hlavě se mi skládají myšlenky o tom, co jsem zažil, na co se těším, a prostor dostává i fantazie.

Pokud z titulku nejste chytří, tak jsem jej zvolil šikovně, protože se mi vás podařilo dostat do myšlenkového nastavení, ve kterém jsem se ocitl já sám. Pokud hádáte, že jsem zdravý rozum a životní nadhled ztratil v průběhu uplynulého týdne v tom překotně se vyvíjejícím sledu událostí, jež se týkají jednání o ukončení bojů na Ukrajině, tak jste trefili hřebík na hlavičku.

Nebojte se, nebudu se pouštět do rozboru politiky, omezím se na krátké vysvětlení. Jako dítě jsem byl náruživý posluchač a divák všech možných sportovních zážitků. A když se stalo, že jsem si u hokeje nebo fotbalu zdříml, hned po probuzení jsem se ptal rodičů, jak ten zápas dopadl. Vždycky mě uklidnili zprávou, že vyhráli naši.

Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady. 

S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily. 

Svůj první sloupek pro Inspirante jsem napsal na jaře roku 2022. Dal jsem mu titulek Povídání přes dva stoly a inspirovalo mě k němu delší posezení v malé restauraci Sauna v Komorní Lhotce, kdy jsem čekal, až se potomek zrelaxuje ve zdejším zařízení. Čekání to bylo dlouhé, krátil jsem si je popíjením kyšky a pojídáním chlebů s tvarohem a nastrouhaným křenem. Jen pro úplnost dodám, že jsem se zapovídal s náhodným návštěvníkem restaurace a byl jsem rád, že jsem ten čas místo čučení na televizi nebo listováním v mobilu prožil daleko příjemněji. A i s odstupem času si troufám tvrdit, že to byl celkem pohodový text s jemným nádechem optimismu.

Od nějakých pětatřiceti bojují s nespavostí. Kdo špatně spí, tomu netřeba vysvětlovat, jak nepříjemné je převalování a úplně zbytečné počítání oveček. Hltám na internetu všechny rady, ale moc to nepomáhá. Takže bez prášku na spaní prostě neusnu.