Mockrát jsem si vyslechla, že mám štěstí, že něco můžu, protože druzí by si to nemohli dovolit. To něco bylo vždy o mém handicapu, tedy o tom, že něco nemůžu a je třeba se tomu přizpůsobit. Když nedám najevo ochotu a nadšení a nepřirovnám handicap k výhře v loterii, jsem setřená jako ten los v nadpisu. Někteří lidé mají zřejmě pocit, že mít handicap je jako dosáhnout na exkluzivní výhody skrze lenost a lajdáctví, že handicap je o tom, jak něco nemuset. Nemuset a nemoct, rozdíl je velký, pokud ho ovšem chcete vůbec vidět. 🙂
Celý život jsem se hrozně moc snažila zvládnout všechno, co jsem zvládat měla. Když se mi dařilo fungovat skoro normálně, měla jsem radost, že jsem konečně zlomila kletbu a bude navždy dobře. Dlouho mi nedocházelo, že problémy, které se záhy dostavily, jsou důsledkem nepředstavitelného přetížení. Dodnes mi ještě úplně nedošlo, že v mnoha věcech mám prostě smůlu, že normální život nepovedu nikdy. Nebudu mít zářnou kariéru plnou skvělých výkonů, nebudu mít vlastní rodinu, nikdo na mě nebude pyšný a hrdý a pro spoustu lidí budu jen divný tvor, od kterého je lepší a také snadné držet se daleko. Každý den si musím opakovat, že hodnota lidského života se nepočítá podle výkonu a popularity, každý den si musím znova a znova připomínat, že co jsou pro někoho malé krůčky, je pro mě důvod k oslavě. I když je to v době sociálních sítí hůře představitelné, většina lidí má obyčejné životy plné drobných úspěchů a problémů, jen sem tam se něco po…, totiž pokazí hodně moc. 🙂
No a pokud je člověku hodně zle, pořád je tu ještě tráva, tedy ta, která je u souseda vždycky zelenější. Stačí si vzpomenout, že někteří lidé dokáží závidět téměř cokoliv, a hned si přijdu bohatší a privilegovanější!
Ach, ta idyla, když s chronickou únavou štípu dříví, abych nezmrzla, s mžitkami před očima i vděkem, že vůbec to dříví je, že nemusím běžet do lesa uprosit rodinu jezevců, aby se ke mně na zimu nastěhovala a za byt a stravu mi dělala přímotop. Mít handicap, to je v naší zemi vlastně často tvrdá škola survivalu. Zase nějaký bonus, jiní si musí lekce přežití draze platit a nechat se buzerovat od instruktorů.
Kromě toho se mi občas někdo vysměje, že jsem blázen. Můžu se taky jen smát, má pověst mě zřejmě předchází, a to jsem se ani nestihla zmínit, že od dětství sním ne o losu stíracím, ale tažném. Pokus o domestikaci losa evropského opravdu proběhl, na východě se na losích farmách zkoušelo leccos, včetně používání losího mléka pro léčebné účely. Takže by los nebyl jen zvířetem užitkovým, ale i terapeutickým. A já bych měla zase něco navíc, co by si jiní nemohli dovolit. Můj osobní tip je, že to, co mám navíc, je kuráž. S handicapem a dospělým losem totiž není vůbec legrace vyjít. 🙂
Foto: Pixabay
