Nedávno jsem měl možnost pracovat na korektuře titulků ke konferenci, kterou moderovala skvělá Hanka Potměšilová, předsedkyně Revenia a moje „jakoby“ nadřízená. Konference měla titul „O roztroušené skleróze (ne)jen pro rodinu“ a letos to byl už 18. ročník. Když jsem poslouchal přednášející a upravoval titulky, všiml jsem si jedné pozoruhodnosti, která se u řečnic a řečníků pozoruhodně opakovala. Zaujalo mě, jak často se v řeči vyskytuje slovo „jako“ a „jakoby“. Vůbec tím nezpochybňuji řečnické umění přednášejících, zaujalo mě to z jiného důvodu. Za prvé to často pozoruji sám u sebe a za druhé: já jsem to už někde předtím zaznamenal. Dlouho mi to vrtalo hlavou a teď jsem to konečně našel.
Bylo to přesně v knize „Prach duše aneb Kouzlo našeho vědomí“ od Nicholase Humphreyho (vyšlo v češtině v nakladatelství Dybbuk, 2012). Nicholas Humphrey (nar. 1943) je britský psycholog zaměřující se na vývoj lidské inteligence a vědomí. Kromě jiného studoval horské gorily ve Rwandě, přičemž ho napadlo, že by lidské kognitivní dovednosti jako inteligence a vědomí mohly vzniknout jako adaptace na sociální život. Nu a právě v té jeho výše uvedené knize jsem kdysi četl následující úvahu. Cituji:
„Abych alespoň naznačil směr, kterým se budeme ubírat: hned v následující kapitole předložím argumenty, že sousloví ‚je to jako něco‘, které jsem na začátku této knihy označil za nevýstižné, není konec konců vůbec špatné. Mít smyslovou zkušenost, která je jako něco, totiž pro subjekt znamená, že se mu daný objekt zkušenosti reprezentuje, jako by to bylo něco, co má určité velmi konkrétní rysy. Řečeno v kostce, mít smyslovou zkušenost, která je jako něco, se pro subjekt rovná zakoušet tuto zkušenost jako to, co je tato zkušenost pro tento subjekt jako něco“ (kap. 1, str. 34).
Nevím jak vám, ale mně to dlouho nedávalo smysl. Až když jsem korigoval titulky z konference, tak jsem si musel všimnout, že na tom jako něco je. Ne že by to nějak zásadně vysvětlovalo stále nerozluštěnou záhadu našeho vědomí, ale mně to přišlo zajímavé v tom, že já jsem ve svém stavu „porouchané mysli“ prožíval všechno, jako kdyby to bylo jenom jako. Jako by se mi všechno jenom zdálo. Ačkoliv jsem byl vzhůru při vědomí. A také jsem si za to „jenom jako“ v mysli dosazoval, prakticky cokoliv mě napadlo. Takto jsem prožíval svoji psychotickou ataku poraněného vědomí – všechno bylo pro mě vlastně jen jako. Ale takto to vlastně prožíváme do různé míry snad všichni. Naše já se pořád snaží věci okolo sebe přirovnávat k něčemu jinému, jako kdyby toto bylo tamto nebo jako něco úplně jiného. A protože věci jsou něčím úplně jiným, než jak se nám zdají, tak si dovolím oznámit, že moje nemoc není ani porucha, ani paranoidní schizofrenie, ale prostě jenom něco jako utrpěné a nevyléčitelné poranění mozku, kvůli kterému mám asi na doživotí svůj mozek jako v sádře.
Foto: Pixabay
