Pražské Gymnázium Elišky Krásnohorské je dlouhodobě spojeno nejen s kvalitní výukou, ale i s filmovým festivalem Jeden svět na Ohradní. Jde o nekomerční vzdělávací akci pořádanou studenty pro spolužáky. Festival probíhá pod záštitou Jednoho světa a koná se těsně před vánočními svátky od 19. do 21. prosince. Letošním tématem je systematická diskriminace. Studenti se dozvědí mnohé o nerovnosti mužů a žen, rasové diskriminaci, právech LGBTQ komunity, o životě zdravotně znevýhodněných lidí, sociální nerovnosti, životě ve válce…
O festivalu, jeho tématu, ale i o osobních zkušenostech s diskriminací jsem si povídal se studentkami Barborou Nagyovou ze septimy a Markétou Luxovou z třetího ročníku gymnázia, které jsou důležitou součástí organizačního týmu festivalu.
Festival má na škole dlouholetou tradici. Letos se koná úctyhodný sedmnáctý ročník. Vždy mu bylo věnováno tolik prostoru, nebo jsou tři dny lidskoprávního vzdělávání standardem?
Nagyová: Určitě ne. Festival se postupně vyvíjel. První rok mu bylo věnováno jen jedno filmové dopoledne a postupně se rozšířil na celé dva dny. Letos jsou to celé tři dny těsně před Vánocemi, kdy se už stejně nechce nikomu učit.
Covidem se tradice festivalu na dva roky přerušila. Je problematické navázat na předchozí ročníky?
Nagyová: Problém s tím trošku je, protože to organizuje maturitní, nebo předmaturitní ročník. Organizátoři před námi jsou tak už ve druhém ročníku na vysoké a nemáme je ve škole. Když se potřebujeme na něco zeptat, musíme je shánět mimo gymnázium.
Pomáhali vám v navazování kontaktů i vyučující?
Luxová: Velkou pomocí nám byla naše výtvarkářka, která filmový festival nejen dlouhodobě podporuje, ale zařídila nám i schůzku organizátorů. Postupně jsme se tak sešli s lidmi, kteří festival pořádali v roce 2007, 2014 nebo 2018. Byla to hodně různorodá setkání a pomohla nám v nasměrování letošního festivalu.
Festival je určen jen pro interní potřeby studentů?
Luxová: Ano. Je hlavně pro naše studenty, ale jsou pozvaní i rodiče a sponzoři. Host musí být dopředu nahlášen a je k němu přiřazen jeden student, který ho doprovází na všechny filmy a besedy.
Tématem letošního ročníku je (ne)spravedlnost, konkrétněji systematická diskriminace. Proč je podle vás potřebné o těchto tématech mluvit právě na středních školách?
Nagyová: Nevybavuji si, že bychom se o tématu diskriminace nějak víc bavili. Kromě jedné hodiny občanky, a to za celou dobu studia. Nikde jinde se to nevypíchlo. Přijde mi, že je často důležitější mluvit o diskriminaci než o jiných tématech. Nechci tím říct, že by to bylo důležitější než běžná látka ve škole. Spíš poukazuji na to, že se na to školy moc nesoustředí. Proto je skvělé, že nám škola dala tyhle tři dny, které můžeme využít k informování o nespravedlnosti.
Řeknete nám něco o cílech vašeho festivalu?
Nagyová: Naším cílem je ukázat, že nespravedlnost a diskriminace tady vždycky byla. Je nerealistické předpokládat, že někdy dosáhneme stoprocentní spravedlnosti pro všechny, ale je dobré vědět, že i jako jedinec můžu udělat spoustu věcí, abych nechtěně nediskriminoval. Je hodně možností, co můžu udělat osobně, aby lidi z menšin nebyli tolik diskriminováni a jejich život se usnadnil. Tohle téma chceme studentům přiblížit i filmy o holocaustu. Třeba si uvědomí, že jejich vtip o antisemitismu fakt nebyl vtipný.
Luxová: Je důležité zmínit, že cílem festivalu není vnucení našeho názoru studentům. Ať už je to problematika LGBTQ, nebo rasismu. Chceme, aby se na vše podívali ze všech možných stran, zamysleli se a sami se rozhodli. Nejsme schopni zařídit, aby dokonale pochopili, proč někdo vyznává jinou kulturu, nedá si hovězí maso nebo proč chce být třináctiletá holčička klukem. Chceme jim to sice vysvětlit, ale nezařídíme, aby to pochopili. Usilujeme hlavně o to, aby se to naučili respektovat. Respekt mezi sebou, i když nesdílíme stejný názor, je důležitý. Chceme, aby studenti vnímali, že můžou pomoci ostatním, aby měli stejná práva jako oni. Není žádný důvod, aby je ostatní neměli z důvodu jiné barvy pleti nebo že se jim líbí stejné pohlaví. Na tom přece vůbec nezáleží. Všichni jsme prostě jen lidi a měli bychom se vzájemně respektovat.
Když se vrátím k tématu nespravedlnosti, zjišťovali jste si před samotným festivalem, jestli se s ní potýkají i studenti vašeho gymnázia?
Nagyová: Rozhodně. Sestavili jsme anketu, kde jsme se studentů na škole ptali, jestli se s diskriminací setkali. Sebrali jsme zhruba 20 příběhů, kterými se inspirujeme. Jsou tam například studenti z LGBTQ komunity. V jednom z příběhů je lesbický pár, na který někdo nehezky pokřikoval. Další příběh je od našeho bisexuálního studenta. Uvádí, že to byla fakt těžká cesta. Jiní studenti se setkávali s šikanou už na základce.
Máte z příběhů dojem, že je problém s diskriminací i na vaší škole?
Luxová: Mezi diskriminací a šikanou je velmi úzká hranice. Nemyslím si, že na naší škole jsou vyloženě problémy se šikanou, ale v každé třídě se najdou jeden nebo dva lidé, kteří mají odlišné zájmy. Následkem toho nejsou naplno přijati kolektivem. I z toho důvodu si myslím, že je důležité mluvit o respektu. Respekt je cesta k vyřešení mnoha problémů, a festival tak může zlepšit vztahy v jednotlivých třídách.
Téma nespravedlnosti je hodně široké. Jak se vám podařilo zastoupit všechny varianty diskriminace?
Nagyová: Nespravedlnost je určitě široké téma a my jsme si ji rozdělili podle pater našeho gymnázia. V přízemí se budou promítat filmy o sociální diskriminaci. Najdete tam filmy o životě s různým fyzickým a mentálním postižením, zmiňujeme i otázku sociálních vrstev, bezvýchodnost situace nebo život ve válce. V prvním patře vysíláme filmy o genderové diskriminaci, kde se zabýváme diskriminací žen a mužů a diskriminací LGBTQ komunity. Ve druhém patře se věnujeme rasové diskriminaci, a to i na základě náboženství, kultury a národnosti.
Ovlivnily vás i nedávné události v klubu Tepláreň na Slovensku?
Luxová: Rozhodně. Co se stalo v klubu Tepláreň, je šílené. Jen to potvrzuje, že máme dobře zvolené téma a musíme o problematice LGBTQ informovat. Slovensko je vyloženě blízko a pro nás je to jasný signál, že je o diskriminaci potřeba mluvit. Děje se to prostě neustále.
A když se vrátíme zpět k nám. Myslíte si, že je informovanost o nerovnosti v české společnosti dostatečná?
Luxová: Mám dojem, že lidi v mé generaci jsou mnohem informovanější a obecně tolerantnější. I díky sociálním médiím, která nám pomáhají rozšiřovat obzory. Zároveň vidím, že jsou kolem nás lidi, kteří nejsou dost informovaní a dopouštějí se minimálně mikroagrese. Ať už je to v otázce rasismu, nebo LGBTQ.
Máte podobnou zkušenost i ve svém blízkém okolí?
Luxová: Bývají to poznámky ve třídě, které mohou být nepříjemné. V tomhle vidím ve festivalu naději. Z mého blízkého okolí mám zkušenost přes rozhovory s matkou, která se mě na festival ptala. Zajímalo ji, jestli nebude otevírání LGBTQ témat nutit děti do změny pohlaví, být minimálně bisexuální, lesbou nebo gayem. Do toho je důležité zmínit, že mámy bratr je gay a několik let žije v partnerském vztahu. Podle ní není jejich diskriminace až tak hrozná a strašná.
Jak jste na podobné výroky reagovala?
Luxová: Já jí řekla: Dobře, mami, ale umíš si představit, že by naši strejdové Libor a Daniel šli do restaurace a byli zbití jen za to, že si dají pusu? A ještě by je za to z restaurace vyhodili? A to jsou reálné příběhy, které se u nás dějí. Z toho už matce dobře nebylo. I na ní je prostě vidět, že i když má bratra gaye, vadí jí i polibek dvou kluků ve filmu a má k nim nevhodné poznámky. Vyloženě zle to nikdy nemyslí, ale i o téhle mikroagresi je nutné mluvit a zdůraznit, že je to opravdu nevhodné a může to dost ublížit.
Nagyová: Lidem je prostě potřeba jasně říct, že diskriminace není abstraktní téma, které se jich netýká. Diskriminace se může každodenně týkat těch, které mají bezprostředně v okolí a mají je rádi.
Jeden z vašich cílů je i to, aby se studenti naučili předcházet podobnému neférovému jednání kolem nás. Jakými způsoby chcete předávat takto důležité informace a dovednosti? Předpokládám, že na filmovém festivalu to budou především filmy.
Luxová: Ano. Hodně udělají samotné filmy a dokumenty. Zároveň proběhnou besedy a workshopy s diskriminovanými menšinami, kde poznáme jejich každodenní život. Slibujeme si od toho, že pak vynechají nevhodné narážky a vtipy. A zároveň třeba pochopí, že je normální se někoho zastat a nezůstat v roli pasivního přihlížejícího.
Na festival dorazí celá řada známých hostů, kteří vám v těchto aktivitách mohou účinně pomoct. Na koho se těšíte?
Nagyová: Nejpyšnější jsem na zastoupení filmu Zákon lásky. Přijde jeho režisérka Bára Chalupová, která spolurežírovala i dokument V síti. Z dalších hostů bude mluvit i paní Klára Chábová, která je ředitelkou fondu Krok domů. Natočila film Dospělým ze dne na den, který je o příbězích mladých dospělých, kteří vyšli z dětského domova. Následně zjistili, že nejsou připravení přejít do dospělého života a potřebují pomoc. Paní Chábová s sebou vezme i někoho z mladých dospělých, to mi přijde skvělé.
Luxová: Já se nejvíc těším na akci Tichého světa. Tam nás čeká přednáška a rychlolekce znakového jazyka s neslyšícím lektorem.
Pestrý výběr hostů. A když už jste filmový festival… Podělíte se s námi i o nějaké známější a méně známé filmové kousky? Inspirace pro naše čtenáře na dlouhé zimní večery.
Luxová: Pro starší žáky je určen známý film o holocaustu Schindlerův seznam. Mým oblíbeným filmem jsou i Skrytá čísla z prostředí NASA. Pro mladší máme připravený film Zootropolis. Je to sice pohádka, ale s dobře znázorněnou segregací. Pointa je už v tom, že králičice nemůže být policajtkou.
Nagyová: Dalším skvělým filmem je Kde je Anna Franková nebo český snímek Cesta ven, který je o životě romské menšiny na Ostravsku. Z menších filmů máme skvělý snímek Cítím se jako kluk, což je třicetiminutový film z FAMU. Je o klukovi z vesničky na Vysočině, který je trans. Ve filmu sdílí své každodenní problémy. Důležité je také zmínit, že budeme vysílat spoustu filmů od projektu Jeden svět, který nám s akcí pomáhá, na školách.
Některé ze zmíněných filmů jsou přece jen náročnější. Vyhradili jste nějaké oddechové místo, kde mohou spolužáci vstřebávat zážitky? Třeba Schindlerův seznam je dost silná káva.
Nagyová: Určitě. Po filmu si můžou sednout do kavárny nebo čajovny a trochu si oddechnout. Nechceme, aby byli přetížení. Je dobré zmínit, že veškerý výdělek z kavárny jde na charitu. Zatím máme vybraného Člověka v tísni a část peněz chceme poslat na Ukrajinu.
Velkým lákadlem je kromě filmů, dokumentů a besed i vaše každoroční originální výzdoba, která je tematicky rozčleněna po jednotlivých patrech. Na co se můžou studenti těšit?
Luxová: Jedno patro věnujeme nerovnosti žen a mužů a LGBTQ komunitě. Do výzdoby zahrnujeme i statistiky ohledně platů mužů a žen. Studenti se seznámí také s příběhy z první ruky od gay páru a lidí, kteří žijí v registrovaném partnerství. Výzdobou se snažíme představit, proč je důležité bojovat za rovnoprávnost a proč by měly menšiny dosáhnout stejných práv jako většina z nás.
Kdo se do výzdoby zapojuje a připravujete ji během výuky, nebo v rámci volnočasové aktivity?
Luxová: Já tým výzdoby přímo vedu a sestavila jsem ho ze zájemců z různých tříd napříč vyšším i nižším gymnáziem. Věnujeme se tomu hlavně ve volném čase a vše probíhá na bázi dobrovolnosti. Jen v týmu výzdoby spolupracuje 45 lidí.
Už podle počtu lidí starajících se o výzdobu to vypadá na opravdu velkou akci. Kolik lidí na festivalu spolupracuje? Jen základní tým musí být hodně široký.
Nagyová: V nejbližším core týmu je nás kolem 15 a každý má na starosti různá odvětví. Já se starám o program, Markéta o výzdobu, jiná holčina zařizuje finance, pak máme tým komunikace a IT. Všichni mají pod sebou hierarchicky další lidi. Pracovat na festivalu je velká čest.
Ano, to je poznat už z vašeho vyprávění. Chtěly jste být součástí festivalu už od začátku studia?
Luxová: Rozhodně. Už v době, kdy jsme na školu nastoupily, těšily jsme se na moment, kdy nás někdo osloví. Zažila jsem snad všechny festivaly předtím a už ve 12 letech jsem obdivovala lidi, kteří festival vedli. Program ve mně zanechal obrovskou stopu a odnesla jsem si užitečné informace. I přes tohle těšení mě nikdy nenapadlo, že budu jedna z pěti vedoucích, kteří mají pod sebou celou sekci.
Téměř na závěr našeho rozhovoru chci zabrousit do osobní roviny, ale nemusíte odpovídat. Setkaly jste se s přímou diskriminací i ve vašem osobním životě?
Luxová: Rozhodně. Hodně formou sexismu a pak v dětství. Už jako dítěti mi vadilo, že jsem s kluky nemohla hrát fotbal. Já to přece taky uběhla a chtěla zažít jejich zábavu.
Nagyová: Já taky, mým velkým tématem je neexistence stejnopohlavního manželství. To beru jako obrovskou diskriminaci a možnost o tom informovat mi přijde strašně důležitá.
Na úplný závěr se chci zeptat, jak vás mohou naši čtenáři podpořit? Možností je určitě hodně.
Nagyová: Kdyby nám kdokoliv ze čtenářů chtěl pomoci finančně, může tak učinit přes darovací smlouvu, kterou vystavuje škola. V tomto případě kontaktujte studentku Annu Krbcovou na mailu anna.ffgekom2022@gmail.com.
A je možná i nějaká materiální pomoc?
Luxová: Určitě. Kdyby nám chtěl někdo přispět materiálně, tak sháníme skleničky, talířky, cukřenky a různé jiné kuchyňské potřeby do studentské kavárny. Co se týče cateringu, rádi navážeme spolupráci s nějakou kavárnou nebo pekárnou. Na oplátku u nás můžeme vyvěsit logo podniku. Ohledně hmotné pomoci kontaktujte přímo mě na mailu marketa.ffgekom2022@gmail.com.
Veškeré potřebné informace o festivalu naleznete na webových stránkách jsnsgekom.cz a na Instagramu @ffgekom.
