Aniž bych o to jakkoliv usiloval, má oblíbená sociální síť mi prostřednictvím nejmenované uživatelky nabídla velkou novinku: Mattel (světoznámý výrobce hraček) uvedl na trh novou panenku „Barbie“ – světe div se – panenku modelku s Downovým syndromem. A nebyla by to sociální síť, kdyby se kolem toho hned nezvedla pozoruhodná diskuse. Její nejmenovaná uživatelka totiž neváhala nabídnutý odkaz doprovodit komentářem: „To je sen juvenilních bojovnic za práva utlačovaných?“ Nedalo mi to se suše nezeptat s předtuchou rozčeření stojatých hlubokých vod: „Co tě na tom pohoršuje?“
A jaká byla ozvěna mozkových vln členů sociální sítě? Ve zkratce… směšná, nebo trapná. Proč? Mattel sice údajně uvedl, že má hračka odrážet realitu, nicméně proč by měla odrážet realitu, když je to jen hračka? Kouzelný plyšový oslík přece také neodráží realitu, když má tlustá krátká kopýtka. Vždyť u hraček figuruje nadsázka a fantazie. Ano, to je pravda, ale nejde mi do hlavy, jak jsem si mohl v minulosti hrát s umělohmotným tankem na klíček, dokonce s jiskřivým škrtátkem, zatímco ve skutečnosti se všichni postižení lidé zavírali a ukrývali za zdi nápravných ústavů všeho druhu, aby nepohoršovali – od sexuálních „poruch“ typu homosexuality až po „poruchy“ typu rozvraceč socialistického zřízení. OK, boomer, tehdy tu zkrátka fantazie a nadsázka chyběla.
Z mozkových vln určitých osob se v diskusi na sociální síti nakonec stala ještě pozoruhodnější tsunami: „Já tu vidím pár nesmiřitelných s tím, že ty zkriplený panenky připadaj některým lidem směšný, nebo trapný:).“ Takže jestli hračka s nadsázkou a fantazií připadá někomu směšná a trapná, jaké pocity má dotyčná osoba při setkání s realitou bez nadsázky a fantazie? Jakpak asi dotyčná vnímá skutečné postižení Downovým syndromem? To už jsem se raději ani nechtěl dozvědět a diskusi o „zkriplené panence“ jsem pro sebe uzavřel: Díkybohu, že už nemusím žít ve světě bez fantazie a nadsázky, kde i výrobu hraček pro děti muselo posvětit politbyro ústředního výboru všech nadřazených.
Co jsem si z toho myšlenkového vlnobití nakonec odnesl? Když jsem se podíval na skutečnou (!) panenku jako hračku, tak mi přišla jako umělecké dílo s nadsázkou i fantazií. Nemluvě o tom, že od Mattelu to byl skvělý marketingový tah, protože alespoň u nás v Nyxákově panenka upoutala pozornost, čímž nejméně na několik hodin ovládla vědomí diskutujících. A pozornost je dnes v záplavě všemožných informací nedostatkové zboží, že? Pro mě je umění vyjádřit vnímanou realitu nejlepším možným způsobem, který nebude urážlivý nebo dehonestující. Pro nazývání věcí pravým jménem nemusí být prostředkem jen řeč nebo písmo, ale také obraz, socha, ba i panenka. Umění je podle mého schopnost zrcadlit realitu bez pokryteckého přehlížení a tváření se, že to neexistuje nebo to není vůbec hodno jakéhokoliv ztvárnění, klidně s přidanou nadsázkou a fantazií. Nakonec musím konstatovat jediné: Fakt, že jsme každý unikátní a nezaměnitelný se ví už nejméně od vynálezu daktyloskopie. Paradoxně nejvíc potíží si však člověk přivodí v okamžiku, kdy se liší v tom, kde má být totožný a stejný – jako všichni stoprocentně správní neporouchaní lidé.
Foto: Pixabay
